Sněží

mi na bradavky

trpké

vločky

když vidím

sedm otvorů

na Tvé

hlavě

vystavovala jsi je

kolemjdoucím

(cestou domů)

pak v pokoji

nahmatal

jsem Ti

v podpaží

dvířka

k

lechtivému

smíchu

---

19. 10. 2013, Makotřasy

Co byste řekli o autorovi takových veršů?

Dennodenně vypustí na svém Facebooku do tohoto tekutého světa nový obrázek. Nulla dies sine linea, ani den bez čáry. To, co po léta vede tohoto básnivce k naplňování hesla řeckého malíře Apella (*370 př. n. l.), není vůle antického umělce jít proti zahálce. Je to přetlak. Tu do půli lýtek, tu po kolena, tu a tam po krk (nad hlavu zřídka) brodí se David Cajthaml, autor citované básně, vodami nevědomí. Jeho tvorba vychází jednak ze snově asociativního principu, druhak má docela systematický deníkový charakter. Deníky jej provázejí celý (umělecký) život. Větší soustavnost můžeme začít sledovat v letech 2004 – 2005, kdy vznikla série denních monotypů. V roce 2014 začal dávat na Facebook každý den jednu milostnou báseň s fotografií. Poté, co dosáhly počtem stovky, vydal je ve sbírce “Pudřenka”. Na přelomu roku 2015 a 2016 začal denní serii kreseb z prostředí psychiatrické ordinace, a asi v roce 2017 se tato původně programová série proměnila do denních volných kreseb doprovázených texty, v nichž pokračuje dodnes.

Data se u Cajthamla stávají součástí obrazu, kresby či grafiky, řadí se do záznamů den po dni, připomínajíce listy kalendáře. Že je to práce také systematická, prozrazují třeba ikonky, jež si vytvořil pro některé opakující se činnosti (například plavání zastupuje ladná dvojkřivka vlnky s hlavičkou plavce). Tedy dokumentační charakter na straně jedné, na druhé velký příděl snivosti, a výtvarně zachycených asociací. Psychoterapeutickou metodu volných asociací vynalezl zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud. Spočívá ve volném plynutí myšlenek bez jakékoli cenzury svědomí, rozumu, morální či estetické. Díky nekorigovanému toku asociací se můžeme dobrat nevědomých obsahů naší mysli a zbavit se tak mnohého vnitřního pnutí, způsobujícího bolesti duše. Na přelomu 19. a 20. století to bylo převratné, takové ven vybublavší obsahy nevědomí byly zarážející a patřily pouze na psychoanalytické lehátko. Naše doba takřka nezná tabu a jen tak se nějakým obsahem z hlubin cizího nevědomí nenecháme zaskočit. Davidovy vlastní psychoanalytické sondy skrze denní obrazy a fantazie přesto občas zaskočí. Chtělo by se říci: vyhřezlé plotýnky páteře spodní mysli. Systematický a dlouhodobý přístup umělce k osobním obsahům spolu s vysledovatelnou linií asociace - imaginace – hra ale ohlazuje drsný, ostrý osobní povrch v balvan či valoun. Ano, občas obtížný, obtěžující, těžký. Ale uchopitelný a začasto z hloubi společný. Navenek insitní charakter Davidovy výtvarné poezie vyplývá z dekadentně modifikovaného surrealistického přísupu, vycházejícího z fascinace Thanatem, pudem smrti, a jeho nerozlučným dvojčetem Erotem. Do krabičky art brut však Cajthaml rozhodně nepatří. Kde se umane, je dokonalý, bravurní, přesný ve výrazu, potřebném k vyjádření myšlenky. V tísnivém pocitu nám zhoupne žaludek, jinde radostně rozruší a nechybí mu vtip. Má vhled.

Pole působnosti Davida Cajthamla (*1959) je široké a vejdou se na něj disciplíny od scénografie, kterou vystudoval spolu s architekturou, přes volnou malbu, grafiku, keramickou tvorbu, práci se sklem, autorské knihy až po vyjadřování čistě múzické. Je spoluzakladatelem kapely DekadentFabrik, autorem hudby k některým představením Arnošta Goldflama atd. Výčet činností této renesanční osobnosti současnosti by mohl pokračovat do šíře i hloubky, neboť David Cajthaml je nevysychající studna snů, představ i skutků.

Galerie Klatovy / Klenová - Klenová