Karel Šlenger (1903–1981), neznámý malíř z Podkrkonoší, předvedl na jaře 1941 husarský kousek. Uprostřed války se mu v Praze u Topiče na Národní třídě podařilo do posledního obrazu prodat svou výstavu. Expozice autora, jehož dílo se za protektorátu pohybovalo na hranicích Entartete Kunst, zakázaného umění, se stala senzací. Salon byl po dlouhé době zcela vyprodán. Jako poradce při výběru tehdy asistoval hybatel celé akce, malíř František Tichý.

Na přelomu 20. - 30. let Šlenger žil v Paříži a dotkl se zde metod a výrazů různých uměleckých směrů, z nichž nejblíže mu byla tzv. Pařížská škola. V expresivitě však zašel mnohem dál, v strukturách, připomínajících mnohdy již reliéf, zhmotňoval své pocity a stavy, a tak se na počátku 30. let stal ještě před Jeanem Fautrierem anticipátorem informelu. Podobně lze uvažovat nad částí jeho díla v souvislostech s Dubuffetem a Art brut. Šlengrovo dílo má ikonický potenciál přesahující dějiny českého výtvarného umění.