Kurátor: Michal Novotný
Architektura výstavy: Jan Pfeiffer

Výstava Stát a držet Leknín pokračuje v umělcově aktivistickém přístupu k velkým tématům z pozic, které programový kánon osvědčených komentářů a termínů nedodržují, spíše operují emocionálně a osobně, snad i prostě. Pozice umění vstříc environmentální a humanitární katastrofě se v posledních letech polarizovala, ale také zprogramověla, přestože skutečné výsledky zůstaly jako vždy předtím přinejmenším nejisté. Upřímnost, otevřenost, dobré úmysly - jakési dávání se, se kterým k tíživým a často vlastně neuchopitelným problémům Brousil přistupuje, nutně vede ke zranitelnosti, které většina umělecké produkce uniká skrýváním se za ironii, teorii nebo formu. Je však zároveň i komentářem k zakořeněné typologii mužského umělce, oné arogantní nepřístupné sebejistotě v neochotě cokoliv otevřeně a přímo komunikovat.

Stát a držet leknín je určitým postojem úcty, čekání i nejistoty. Výstava se nese částečně ve fantazijním unikání, ale stejně tak pohádkovém heroismu. Procházka, pouť napříč tůňkami, lesem objímacích se, bránou i plůtkem, navrací jakýsi vztah blízkosti, známosti, důvěrnosti. Brousilova ekologická agenda zde nabírá osobního rozměru, charakteru setkání tváří v tvář, citového vztahu, dialogu. Ten nemá daleko k určité tiché lítosti, nejasnému soucitu, který ale zároveň může představovat funkční alternativu k vymknutému rozumu a světu, který ztratil horizont.
Brousil zde rozvíjí svůj specifický přístup k fotografii překračující do objektu, sochy, tkaniny, který dále podtrhuje napětí mezi povrchem a objemem, dekorem a motivem. Emotivní, empatický vztah je nadále zdůrazněn tím, jak se opakující, symbolické motivy, vyvolávající vcítění a pohnutí, proměňují napříč jednotlivými médii a způsoby zobrazení, vždy v posunu od toho, čím původně byly. Ať již se jedná o přírodní nebo figurální prvky, vždy je jakési napětí mezi živým a zároveň neživým. Spojení různých časovostí, opraných triček indie kapel s gotickými nebo renesančními prvky, umělými lekníny, folklorní tématikou, poté jen ještě více asociuje pocit vzpomínky jakéhosi ztraceného, již jen snového, ale přesto blízkého světa.

Text: Michal Novotný

Galerie NoD