Jan Knap (1949) je mezi současnými umělci exotickým zjevením. Jeho obrazy, malované staromistrovskou technikou do posledního detailu, vycházejí z klasických kompozic a zpracovávají především jedno pro autora životně klíčové téma. Tím tématem je Ježíškovo dětství, a mýlil by se překvapivě ten, kdo by Knapovy idylické výjevy ze zahrad a interiérů, plné andělského zpěvu a housliček, četl jako nadsázku. Knapova idyla totiž není jen o nekonečné harmonii. Při pohledu na chod svaté domácnosti, kde Panna žehlí, andělíčci pomáhají, dítě si hraje, se vluzuje otázka: co to za tím oknem ten Josef vlastně dělá? Klid je zdánlivý, drama vykoupení latentní. Vrstevnatost Knapových obrazů, symboly, které žijí svým vlastním životem, zářivá barevnost, to všechno upomíná na prerafaelitskou ideu o konci malířství, představovaném nástupem Rafaela Santiho, a o potřebě návratu malířství před něj do 15. století, kdy umělci ještě šlo o živou víru a nikoli o uměleckost. 
Kurátorka výstavy: Lucie Šiklová