Kurátorka: Katarína Gatialová

Pragovka Gallery - Rear

Videozáznam vernisáže a performance

Utopie je vše, co se odehrává na jiném místě nebo v jiném čase, příslib, náznak, naděje, noční můra, zlý sen.*

Utópia môže znamenať ideálnu, nereálnu spoločnosť s presnými a jasne definovanými pravidlami. V širšom zmysle sa však slovo utópia používa pre celú škálu vízií, ktoré nezodpovedajú realite alebo sú vyslovene nerealizovateľné, ale majú lokálnu pôsobnosť, na rozdiel od predstavy komplexnej ideálnej ľudskej spoločnosti. V tomto prípade nie je pojem utópia hodnotiaci, nehovorí o kladných alebo záporných vlastnostiach utopickej myšlienky.

            Na výstave Nikdy to nebylo, pořád to je sa v prácach všetkých troch autorov objavuje myšlienka utópie práve v širšom slova zmysle. Vo všetkých prácach sa zároveň objavuje reflexia vzťahu utópie a umenia, kde umenie je pre utópiu formatívnym prostredím. Cáb, Hlaváč aj Kajánek sa zaoberajú rôznymi fázami existencie utopickej vízie. Kajánek sa obracia k modernistickej vízii nedielneho prepojenia umenia a spoločnosti, ktorej súčasné zhmotnenie vidí v omnoho odpudivejšej a degradovanej forme, než modernistickí otcovia zamýšľali. Desivé scény fingovaných teroristických útokov a dopravných nehôd sa premieňajú na veľkolepé mediálne divadlo, s otáznym spätným formatívnym dopadom na spoločenské udalosti. Hlaváč vo svojej zvukovej inštalácii pracuje s procesom deep learning, kde pokročilá technológia remixuje texty utopických, často umeleckých manifestov, ktoré vidia budúcnosť spoločnosti nevyhnutne spojenú s vývojom technológií. Vytvára tak nový manifest, už bez naratívu ale s utopiskými prvkami technologického pokroku. V druhej inštalácii zvukový systém pracuje s raveovým rytmom z 90. rokov. Posúva ho však mimo zvukové spektrum bežne počuteľné väčšinou populácie, do vysokých frekvencií, ktoré môžu byť vyslovene odpudzujúce pre mladších ľudí. Pohráva sa tak s nemožnosťou vnímania samotnej zvukovej štruktúry. Cáb stojí pri vzniku utopických myšlienok s lokálnym dosahom, kde zbiera od svojich známych predstavy  nerealizovateľných umeleckých performance alebo diel. Jednotlivé myšlienky reprodukuje 18 kanálov zvukového systému. Množstvo paralelných naratívov robí možnosť sústredenia sa, a teda dôkladného pochopenia diela aj jednotlivých častí ak nie nemožnou, tak aspoň veľmi náročnou na čas a sústredenie. Inštalácia zároveň približuje každodenné vnímanie nesúvislej a nezrozumiteľnej spleti hlasov.

Katarína Gatialová

Špeciálne poďakovanie patrí produkčnému tímu Pragovka Gallery Natálii Drtinovej a Monike Pádejovej a Lukášovi Parolkovi, Tomášovi Hricovi a Tomášovi Beňadikovi za technickú podporu.

Michal Cáb (*1980) je zvukový a multimediální umělec zabývající se převážně noisovou improvizací, programováním syntetizátorů, zvukovými instalacemi a audiovizí. Vystudoval teologii a postgraduálně Akademii výtvarných umění v Praze v ateliéru Intermédia III. Tomáše Vaňka. Ve své pedagogické i umělecké praxi se zaměřuje na aplikaci otevřeného software napříč různými oblastmi. Jeho doménou je operační systém Linux a programovací jazyk Pure Data, jejichž možnosti využívá v galerijním, koncertním i divadelním kontextu. Realizoval řadu hudebních doprovodů pro divadelní představení i výstavních projektů. Michal je členem livecodingového uskupení Kolektiv.

Marek Hlaváč (* 1985) se ve své práci zaměřuje na vztah zvuku a sociálního prostředí, možnosti kolektivní performance a participace publika. Zkoumá vztah mezi nástrojem a interakcí účastníků - jakým způsobem nástroj umožňuje a omezuje situaci a jakým způsobem nástroj tvaruje vztahy ve skupině lidí. Skrze hluk a zvuk na okraji slyšitelného spektra prozkoumá meze vnímání a komunikace. Skrze používání nejjednodušších prostředků spolu se společnou kreativitou, hravostí, neprofesionalitou, otevřenou formou a kolektivní improvizací zbavenou jakékoliv virtuozity se snaží vytvořit prostor pro hudbu instantně dostupnou pro kohokoliv. Každoročně organizuje pražský festival zvuku ve veřejném prostoru Přechodné zóny.

Tomáš Kajánek (* 1989) je vizuální umělec a hudebník. V roce 2016 absolvoval Mezinárodní letní uměleckou akademii v rakouském Salzburgu. Zúčastnil se rezidencí v nizozemském Rotterdamu a belgických Antverpách. Své práce autor představil na skupinových i samostatných výstavách v České Republice i v zahraničí, mimo jiné v Národní galerii v Praze, na Vídeňském bienále v Rakousku, v Nitranské galerii na Slovensku či v Croxhapox v Gentu v Belgii. Věnuje se převážně médiu fotografie, videa a performance, za pomoci nichž poukazuje na konkrétní problémy současné společnosti. Mezi hlavní Kajánkovy témata patří moc institucí, podmínky výtvarného umění, projevy strukturálního násilí a internetová prostředí pro sdílení uživateli vytvářeného obsahu (např. YouTube).