http://www.pragovka.com/cs/calendar/vdedek-j-bohac-napadeni-kancem

Chytáme za kliku eurostředověku. Slyšíme dupot kopýtek a klektání kance. Jak bude vypadat trajektorie jeho útoku? Vidíte dva lidi u stolu, jak si povídají? Vítejte na palubě vzducholodě Dračí doupě.DOPROVODNÝ PROGRAM: 31.1. Korzo Pragovka / 12. 2. Korzo Pragovka & Dernisáž

Pragovka Gallery, White room

Video ze zahájení výstavy

Na začátku jsme společně s Viktorem řešili naši pozici ve světě, coby umělců, naši situaci… Dnes je málo příležitostí bavit se o takových otázkách, a přitom jde o zásadní existencionální problémy, které musí řešit každý, kdo se dnes uměním začne zabývat. Problémy, které má současný svět umění, uvádí umělce do stavu rozčarování, frustrace až stagnace. I přes velkou bojovnost, kterou cítím, je čím dál tím složitější, vyjadřovat se v rámci umění spontánně, radostně a především tímto smysluplně zlepšovat kvalitu života sebe i okolí.

Může tomu být tak rok zpátky, co jsme společně zavzpomínali na hry Dračí doupě[1] a čas strávený v jeho fikčních světech. Na jedné straně, v pozici pána doupěte (vypravěče), šlo o vytváření takových světů, jejich obyvatel a dějových možností, na druhé straně, v pozici hráče, šlo o užívání si neomezené hloubky fikčního světa. Sociální událost to byla pro všechny. Pomocí této hry bylo možné tvůrčím způsobem dosáhnout až určitého osvobození. Možná právě proto jsme si na ni vzpomněli v situaci, kterou jsi právě popsal.

Ano, myslím, že jsme oba viděli v Dračím doupěti průsečík našich uměleckých zájmů a vnímali jsme jeho potenciál, a to nejen v nutnosti práce ve skupině, kterou hra přímo vyžaduje, ale i ve způsobu, jakým spolupráci strukturuje: hráč(i) – pán jeskyně. A budovaní alternativních nebo, jak píšeš, fikčních světů pomocí systému role playing game (RPG) by mohl umožnit rozpohybování se ze stáze, do která jsme byly uvrženi.

Tento krok ale není tak jednoduchý. V myšlenkách jsem se vrátil do doby, kdy jsem jako pán jeskyně připravoval nekonečná dobrodružství – vše šlo lehce a samo. Od té doby se mnohé změnilo, a tak když se nyní pokoušíme navrátit do světů v devadesátých letech, nepůsobí už vůbec spontánně ani radostně. S velkými obtížemi se do tohoto světa vůbec dostává, a pokud se to podaří, tak už jsem zapomněl, o jaký svět jde, ztratil jsem mapu nebo nerozumím její legendě. Když jsme se pokoušeli v tomto světě hrát, šlo to ztuha.

Základním problémem, o kterém mluvíš, je uvěřitelnost. Dříve nebylo těžké hrát své role tak, jako kdybychom o fikční podstatě světa vůbec nevěděli. Jenže světy typické pro Dračí doupě devadesátých let v současné době neobstojí.

Chceme-li hrát, musíme vytvořit svět, kterému uvěříme – eurostředověk. Nepochybně bude odrážet něco z doby, v níž se nacházíme, jak ale bude nakonec vypadat, to ani jeden z nás přesně nevíme – není pán jeskyně, který by nám předložil jeho mapu. Spíše je pánů jeskyně vícero a ani jeden z nich úplně neví, jak svět vypadá. Jediným vodítkem zůstává ona uvěřitelnost – kvalita, o níž jsme se ve společných diskuzích shodli, že je spojená s určitou odpovědností.

Vytvoření eurostředověkého světa je otázkou mnoha menších kroků. Každý takový krok je realizací jedné z možností, čemu jsme dnes schopni uvěřit a na co přistoupit. Napadení kancem je, na rozdíl od napadení drakem nebo teroristou, opravdovou událostí eurostředověku.

Cesta odpovědného budování alternativního světa eurostředověku – budování založeného na přihlédnutí k tomu, co máme rádi (středověk, dobrodružství, fikce), ale i k tomu, čím si procházíme my a jiní tady a teď – je cestou, jak se také sám stát uvěřitelný pro druhého – diváka.

Na výstavě Napadení kancem s podtitulem první z dílů eurostředoveké ságy divák vidí osm eurostředověkých stolů (stůl Haliny Pawlowské tam není), u nichž vystavující v průběhu zahájení a výstavy (15.1 a 12.2.) odehrají jednotlivá dobrodružství. Po dohrání zůstávají na stolech herní pomůcky – mapy, poznámky, deníky, kostky. Samotné vyprávění je zpracováno do zvukové stopy, která se ve výstavě ozývá z bílého pytle plného zlatých euro mincí.

Jan Boháč (*1978) studuje doktorandské studium v Ateliéru sochařství na pražské UMPRUM pod vedením Edith Jeřábkové a Dominika Langa. Mimo jiné absolvoval pracovní stáž u umělecké skupiny Gelitin ve Vídni. V rámci své volné tvorby se poslední dobou věnuje tématu přesouvání zodpovědnosti v rámci nehody a její chápaní jako vstupu do posthumáního světa.

Viktor Dedek (*1993) studuje v Ateliéru sochařství na pražské UMPRUM pod vedením Edith Jeřábkové a Dominika Langa, absolvoval stáže na Universität für angewandte Kunst ve Vídni, na pražské AVU v ateliéru Tomáše Vaňka a v ateliéru hostujícího umělce na VŠUP pod vedením Marie de Brugerolle. Jeho práce propojuje sochařské principy se zájmem přesahujícím do oblasti literatury, divadla a performance, počítačových her a virtuální reality. 

[1]          Dračí doupě patří mezi klasické papírové (nepočítačové) hry na hrdiny. Jeden z hráčů, tzv. Pán jeskyně, před hrou připraví úvodní příběh, mapy apod. Ostatní hráči se poté tohoto příběhu zúčastní – každý z hráčů představuje jednu postavu tohoto světa a společně jako družina tímto světem putují.