Samuel Paučo patří k nepřehlédnutelným osobnostem nejmladší generace pohybující se na poli současné malby. Svým tvůrčím názorem nezapře své generační zakotvení projevující se zejména ve zpochybňování tradičních konceptů a postupů malby. Není to skepse vůči malbě jako takové – naopak, Paučo stále zůstává bytostným malířem – jedná se spíše o  potřebu uvažovat za její konvenční limity a směřovat k jejímu chápání v otevřenějším diskurzu malby v „rozšířeném poli“. I když svět figurace zcela neopouští, svou tvorbu rozvíjí kolem několika ústředních témat a výtvarných problémů, mezi nimiž důležitou úlohu přiznává zejména barvě, struktuře a inspiraci v realitě přírodního světa. V tom lze ostatně vidět i jakousi žánrovou uchopitelnost autorovy práce udržující naživu esenci tradiční kategorie krajinářství.

Více zde: https://www.novagalerie.cz/samuelpauco/

Samuel Paučo patří k nepřehlédnutelným osobnostem nejmladší generace pohybující se na poli současné malby. Svým tvůrčím názorem nezapře své generační zakotvení projevující se zejména ve zpochybňování tradičních konceptů a postupů malby. Není to skepse vůči malbě jako takové – naopak, Paučo stále zůstává bytostným malířem – jedná se spíše o  potřebu uvažovat za její konvenční limity a směřovat k jejímu chápání v otevřenějším diskurzu malby v „rozšířeném poli“. I když svět figurace zcela neopouští, svou tvorbu rozvíjí kolem několika ústředních témat a výtvarných problémů, mezi nimiž důležitou úlohu přiznává zejména barvě, struktuře a inspiraci v realitě přírodního světa. V tom lze ostatně vidět i jakousi žánrovou uchopitelnost autorovy práce udržující naživu esenci tradiční kategorie krajinářství.

I přes postupné proměny výtvarného jazyka je patrné, že odkazy na konkrétní přírodní motivy (často v silně fragmentární nebo sofistikované podobě) zůstávají v kontextu jeho obrazů přítomny kontinuálně. S tím souvisí i jeho pracovní metoda. Spíše než chronologický, vývojový aspekt je důležitým vodítkem Paučova způsobu práce zejména cykličnost: jeho série tvoří zpravidla koherentní celek, v němž přístup k problému tvořivě a takřka systematicky rozehrává. Neupíná se přitom pouze na jedinou cestu, nýbrž soustavně prozkoumává více možností a objevuje rozmanitá alternativní řešení. Paučo se v žádném případě nespokojuje s prvoplánovými mimetickými kvalitami zobrazení, ale spíše hledá cestu k reinterpretaci předmětnosti, a to nejen ryze malířskými, ale současně i konceptuálními prostředky, jejichž pomocí si osvojuje okolní svět. Mohli bychom říci, že jeho specifickým přístupem je křehké balancování mezi tradicí a inovací, v nezaměnitelné kombinaci impulzů a zkušeností čerpajících z bohatých zdrojů moderní malby a v jejich tematizování a ověřování prizmatem ryze současných postupů. Autor tak postupně dospívá k sebevědomému malířskému stylu, který osciluje mezi vitalitou expresívního malířského gesta, jímž zachovává kontinuitu s klasickou malbou, a jeho ukotvením v soudobém diskurzu konceptuálního způsobu uvažování.
…

Paučova malířská práce má, i přes jeho mládí, pozoruhodnou dynamiku, v níž zkoumá dialektiku malby nejen jako specifického média, vyjadřovacího prostředku, ale také aktuální způsoby jeho vnímání. Její přitažlivost pro současného diváka tkví mimo jiné v tom, že autorovi nejde ani tak o uspokojivé řešení (či vyřešení) vizuálních konfliktů, ale o jejich otevírání, střetávání, o snahu ponechávat jejich vizuální energii živou a viditelnou.

Kaliopi Chamonikola

Více zde: https://www.novagalerie.cz/samuelpauco/

Samuel Paučo patří k nepřehlédnutelným osobnostem nejmladší generace pohybující se na poli současné malby. Svým tvůrčím názorem nezapře své generační zakotvení projevující se zejména ve zpochybňování tradičních konceptů a postupů malby. Není to skepse vůči malbě jako takové – naopak, Paučo stále zůstává bytostným malířem – jedná se spíše o  potřebu uvažovat za její konvenční limity a směřovat k jejímu chápání v otevřenějším diskurzu malby v „rozšířeném poli“. I když svět figurace zcela neopouští, svou tvorbu rozvíjí kolem několika ústředních témat a výtvarných problémů, mezi nimiž důležitou úlohu přiznává zejména barvě, struktuře a inspiraci v realitě přírodního světa. V tom lze ostatně vidět i jakousi žánrovou uchopitelnost autorovy práce udržující naživu esenci tradiční kategorie krajinářství.

I přes postupné proměny výtvarného jazyka je patrné, že odkazy na konkrétní přírodní motivy (často v silně fragmentární nebo sofistikované podobě) zůstávají v kontextu jeho obrazů přítomny kontinuálně. S tím souvisí i jeho pracovní metoda. Spíše než chronologický, vývojový aspekt je důležitým vodítkem Paučova způsobu práce zejména cykličnost: jeho série tvoří zpravidla koherentní celek, v němž přístup k problému tvořivě a takřka systematicky rozehrává. Neupíná se přitom pouze na jedinou cestu, nýbrž soustavně prozkoumává více možností a objevuje rozmanitá alternativní řešení. Paučo se v žádném případě nespokojuje s prvoplánovými mimetickými kvalitami zobrazení, ale spíše hledá cestu k reinterpretaci předmětnosti, a to nejen ryze malířskými, ale současně i konceptuálními prostředky, jejichž pomocí si osvojuje okolní svět. Mohli bychom říci, že jeho specifickým přístupem je křehké balancování mezi tradicí a inovací, v nezaměnitelné kombinaci impulzů a zkušeností čerpajících z bohatých zdrojů moderní malby a v jejich tematizování a ověřování prizmatem ryze současných postupů. Autor tak postupně dospívá k sebevědomému malířskému stylu, který osciluje mezi vitalitou expresívního malířského gesta, jímž zachovává kontinuitu s klasickou malbou, a jeho ukotvením v soudobém diskurzu konceptuálního způsobu uvažování.
…

Paučova malířská práce má, i přes jeho mládí, pozoruhodnou dynamiku, v níž zkoumá dialektiku malby nejen jako specifického média, vyjadřovacího prostředku, ale také aktuální způsoby jeho vnímání. Její přitažlivost pro současného diváka tkví mimo jiné v tom, že autorovi nejde ani tak o uspokojivé řešení (či vyřešení) vizuálních konfliktů, ale o jejich otevírání, střetávání, o snahu ponechávat jejich vizuální energii živou a viditelnou.

Kaliopi Chamonikola

Více zde: https://www.novagalerie.cz/samuelpauco/

Samuel Paučo patří k nepřehlédnutelným osobnostem nejmladší generace pohybující se na poli současné malby. Svým tvůrčím názorem nezapře své generační zakotvení projevující se zejména ve zpochybňování tradičních konceptů a postupů malby. Není to skepse vůči malbě jako takové – naopak, Paučo stále zůstává bytostným malířem – jedná se spíše o  potřebu uvažovat za její konvenční limity a směřovat k jejímu chápání v otevřenějším diskurzu malby v „rozšířeném poli“. I když svět figurace zcela neopouští, svou tvorbu rozvíjí kolem několika ústředních témat a výtvarných problémů, mezi nimiž důležitou úlohu přiznává zejména barvě, struktuře a inspiraci v realitě přírodního světa. V tom lze ostatně vidět i jakousi žánrovou uchopitelnost autorovy práce udržující naživu esenci tradiční kategorie krajinářství.

I přes postupné proměny výtvarného jazyka je patrné, že odkazy na konkrétní přírodní motivy (často v silně fragmentární nebo sofistikované podobě) zůstávají v kontextu jeho obrazů přítomny kontinuálně. S tím souvisí i jeho pracovní metoda. Spíše než chronologický, vývojový aspekt je důležitým vodítkem Paučova způsobu práce zejména cykličnost: jeho série tvoří zpravidla koherentní celek, v němž přístup k problému tvořivě a takřka systematicky rozehrává. Neupíná se přitom pouze na jedinou cestu, nýbrž soustavně prozkoumává více možností a objevuje rozmanitá alternativní řešení. Paučo se v žádném případě nespokojuje s prvoplánovými mimetickými kvalitami zobrazení, ale spíše hledá cestu k reinterpretaci předmětnosti, a to nejen ryze malířskými, ale současně i konceptuálními prostředky, jejichž pomocí si osvojuje okolní svět. Mohli bychom říci, že jeho specifickým přístupem je křehké balancování mezi tradicí a inovací, v nezaměnitelné kombinaci impulzů a zkušeností čerpajících z bohatých zdrojů moderní malby a v jejich tematizování a ověřování prizmatem ryze současných postupů. Autor tak postupně dospívá k sebevědomému malířskému stylu, který osciluje mezi vitalitou expresívního malířského gesta, jímž zachovává kontinuitu s klasickou malbou, a jeho ukotvením v soudobém diskurzu konceptuálního způsobu uvažování.
…

Paučova malířská práce má, i přes jeho mládí, pozoruhodnou dynamiku, v níž zkoumá dialektiku malby nejen jako specifického média, vyjadřovacího prostředku, ale také aktuální způsoby jeho vnímání. Její přitažlivost pro současného diváka tkví mimo jiné v tom, že autorovi nejde ani tak o uspokojivé řešení (či vyřešení) vizuálních konfliktů, ale o jejich otevírání, střetávání, o snahu ponechávat jejich vizuální energii živou a viditelnou.

Kaliopi Chamonikola

Více zde: https://www.novagalerie.cz/samuelpauco/

Samuel Paučo patří k nepřehlédnutelným osobnostem nejmladší generace pohybující se na poli současné malby. Svým tvůrčím názorem nezapře své generační zakotvení projevující se zejména ve zpochybňování tradičních konceptů a postupů malby. Není to skepse vůči malbě jako takové – naopak, Paučo stále zůstává bytostným malířem – jedná se spíše o  potřebu uvažovat za její konvenční limity a směřovat k jejímu chápání v otevřenějším diskurzu malby v „rozšířeném poli“. I když svět figurace zcela neopouští, svou tvorbu rozvíjí kolem několika ústředních témat a výtvarných problémů, mezi nimiž důležitou úlohu přiznává zejména barvě, struktuře a inspiraci v realitě přírodního světa. V tom lze ostatně vidět i jakousi žánrovou uchopitelnost autorovy práce udržující naživu esenci tradiční kategorie krajinářství.

I přes postupné proměny výtvarného jazyka je patrné, že odkazy na konkrétní přírodní motivy (často v silně fragmentární nebo sofistikované podobě) zůstávají v kontextu jeho obrazů přítomny kontinuálně. S tím souvisí i jeho pracovní metoda. Spíše než chronologický, vývojový aspekt je důležitým vodítkem Paučova způsobu práce zejména cykličnost: jeho série tvoří zpravidla koherentní celek, v němž přístup k problému tvořivě a takřka systematicky rozehrává. Neupíná se přitom pouze na jedinou cestu, nýbrž soustavně prozkoumává více možností a objevuje rozmanitá alternativní řešení. Paučo se v žádném případě nespokojuje s prvoplánovými mimetickými kvalitami zobrazení, ale spíše hledá cestu k reinterpretaci předmětnosti, a to nejen ryze malířskými, ale současně i konceptuálními prostředky, jejichž pomocí si osvojuje okolní svět. Mohli bychom říci, že jeho specifickým přístupem je křehké balancování mezi tradicí a inovací, v nezaměnitelné kombinaci impulzů a zkušeností čerpajících z bohatých zdrojů moderní malby a v jejich tematizování a ověřování prizmatem ryze současných postupů. Autor tak postupně dospívá k sebevědomému malířskému stylu, který osciluje mezi vitalitou expresívního malířského gesta, jímž zachovává kontinuitu s klasickou malbou, a jeho ukotvením v soudobém diskurzu konceptuálního způsobu uvažování.
…

Paučova malířská práce má, i přes jeho mládí, pozoruhodnou dynamiku, v níž zkoumá dialektiku malby nejen jako specifického média, vyjadřovacího prostředku, ale také aktuální způsoby jeho vnímání. Její přitažlivost pro současného diváka tkví mimo jiné v tom, že autorovi nejde ani tak o uspokojivé řešení (či vyřešení) vizuálních konfliktů, ale o jejich otevírání, střetávání, o snahu ponechávat jejich vizuální energii živou a viditelnou.

Kaliopi Chamonikola

Více zde: https://www.novagalerie.cz/samuelpauco/

Samuel Paučo patří k nepřehlédnutelným osobnostem nejmladší generace pohybující se na poli současné malby. Svým tvůrčím názorem nezapře své generační zakotvení projevující se zejména ve zpochybňování tradičních konceptů a postupů malby. Není to skepse vůči malbě jako takové – naopak, Paučo stále zůstává bytostným malířem – jedná se spíše o  potřebu uvažovat za její konvenční limity a směřovat k jejímu chápání v otevřenějším diskurzu malby v „rozšířeném poli“. I když svět figurace zcela neopouští, svou tvorbu rozvíjí kolem několika ústředních témat a výtvarných problémů, mezi nimiž důležitou úlohu přiznává zejména barvě, struktuře a inspiraci v realitě přírodního světa. V tom lze ostatně vidět i jakousi žánrovou uchopitelnost autorovy práce udržující naživu esenci tradiční kategorie krajinářství.

I přes postupné proměny výtvarného jazyka je patrné, že odkazy na konkrétní přírodní motivy (často v silně fragmentární nebo sofistikované podobě) zůstávají v kontextu jeho obrazů přítomny kontinuálně. S tím souvisí i jeho pracovní metoda. Spíše než chronologický, vývojový aspekt je důležitým vodítkem Paučova způsobu práce zejména cykličnost: jeho série tvoří zpravidla koherentní celek, v němž přístup k problému tvořivě a takřka systematicky rozehrává. Neupíná se přitom pouze na jedinou cestu, nýbrž soustavně prozkoumává více možností a objevuje rozmanitá alternativní řešení. Paučo se v žádném případě nespokojuje s prvoplánovými mimetickými kvalitami zobrazení, ale spíše hledá cestu k reinterpretaci předmětnosti, a to nejen ryze malířskými, ale současně i konceptuálními prostředky, jejichž pomocí si osvojuje okolní svět. Mohli bychom říci, že jeho specifickým přístupem je křehké balancování mezi tradicí a inovací, v nezaměnitelné kombinaci impulzů a zkušeností čerpajících z bohatých zdrojů moderní malby a v jejich tematizování a ověřování prizmatem ryze současných postupů. Autor tak postupně dospívá k sebevědomému malířskému stylu, který osciluje mezi vitalitou expresívního malířského gesta, jímž zachovává kontinuitu s klasickou malbou, a jeho ukotvením v soudobém diskurzu konceptuálního způsobu uvažování.
…

Paučova malířská práce má, i přes jeho mládí, pozoruhodnou dynamiku, v níž zkoumá dialektiku malby nejen jako specifického média, vyjadřovacího prostředku, ale také aktuální způsoby jeho vnímání. Její přitažlivost pro současného diváka tkví mimo jiné v tom, že autorovi nejde ani tak o uspokojivé řešení (či vyřešení) vizuálních konfliktů, ale o jejich otevírání, střetávání, o snahu ponechávat jejich vizuální energii živou a viditelnou.

Kaliopi Chamonikola

Více zde: https://www.novagalerie.cz/samuelpauco/