Výstava navazuje na dlouhodobý cyklus Pavla Šmída, ve kterém se zabývá vlivem a dopadem „velkých dějin“ na všední život i osud obyčejných lidí. Umělec prostřednictvím své malby hledá způsob, jak posunout klasické médium tak, aby nepracovalo jen s obrazovou estetikou či neupadalo do literární a polopatické doslovnosti, ale vytvářelo nové překvapivé souvislosti.
Realistické malířské zpracování Šmíd rozmlžuje a rozpixelovává do mozaikových vzorů, kde mizí jasné kontury a obraz se nám před očima rozpadá. Mozaikovitost přináší zakódované sdělení způsobující formální i tematické znejistění, díky němuž se nám nabízí široké spektrum výkladů. Jakoby se obraz vytrácel z paměti, aby se v budoucnosti vynořil v jiném kontextu. Důležitými aspekty v autorově tvorbě jsou prvky multiplikace, seriálního opakování a instalace. V tomto smyslu není pro umělce rozdíl mezi banální a „důležitou“ informací, větším či menším obrazem nebo objektem. Jde mu především o sdělení příběhu, který si divák může při sledování instalace z útržků sám poskládat. Dalším charakteristickým znakem je propojování osobní zóny (Rodina, Portrét vojáka) se společenskou veřejnou sférou, a to především s obsahy obecně mediálními (Ruiny, Rozbité město, Raketa). V obrazech rozporuje, přehodnocuje a znovu rekonstruuje vizuální záznamy, situace a atmosféry. Ať se již jedná o čísi zasuté vzpomínky z rodinného alba, nebo ikonické výjevy z pohnutých dějin druhé poloviny 20. století orámované bídou a degradací člověka způsobenou totalitárními režimy založenými na ideologiích komunismu, nacismu či fašismu. Tato série válečných obrazů odkazuje nejen k historickým, ale i současným konfliktům a krizím. Šmíd brilantně pracuje se symboly a znaky. Hravě a s humorně ironizující nadsázkou upozorňuje na příznaky demagogismu, despotismu a totalitarismu v popartovém či mixážním hávu.
Totalita a válka jsou např. předmětem obrazuLenin –pokus o zlidštění zpodobňujícího Iljičovu smrtelnou zeleň lící a pleši, ta napovídá mnohé o jeho skutečném původu „ilumináta“–ještěra ze souhvězdí Plejád, který na Zemi zasel jednu z nejzrůdnějších ideologií. Další obraz, znázorňující Hitlera, je pregnantní malbou diktátora ve třech barevných mutacích v póze rozhněvaného chlapečka z Hitlerjugend, jehož moc zeslábla do velikosti prken pimprlátkového divadla a jež přináší zprávu o směšnosti a malosti nabubřelého ega, které se opakovaně zrcadlí v duši despotických tyranů. Výmluvným dílem je také plátno 4 armády, 4 barvy –obraz stádnosti, davovosti lidského jednání, které je zde spodobněno těžko identifikovatelnou armádou, kde jedinec a jeho život nemají žádnou hodnotu. Zato masa impozantně bují v různých barevných fúzích. I rozložení kompozice do čtyř koloraturních plánů umocňuje pocit, že se původní námět dostává do pozice „vzhůru nohama“, pomocí níž vyvstávají další myšlenkové roviny obrazu, např. podřazenost pěšáků „vyššímu řádu“. Původní čitelná zobrazivost se tak dostává do abstraktní roviny. Obdobně funguje i obraz Kozácký ornament v černobílém provedení.
Tematicky tíživější plátna střídají odlehčující všední motivy nebo záběry intimních sekvencí z rodinného života, které jsou přes jistý melancholický podtón pozitivní cestou z jinak rozporuplné skutečnosti. Mezi výše zmíněná díla patří např. Pejsek – běžná momentka energického psíka, jenž se po vyfocení rozběhne ke svému pánovi pro pamlsek nebo alespoň pro přátelské podrbání. Dále obraz Dítě. To se rodí do složitého světa jako neposkvrněné individuum, a zatím poklidně spočívá v andělském náručí, než bude muset nést radosti i strasti života. Poněkud ambivalentní vyznění může mít malba Polibek- mozaikou rozrastrovaný svatební polibek novomanželů můžeme vnímat jako záznam šťastné chvilky nebo v kontextu výstavy jako ironický odkaz k legendárnímu „Polibku smrti“ mezi Brežněvem a Husákem po nastolení husákovské normalizační vlády v okupovaném Československu.
Předkládaný malířský soubor Pavla Šmída nás nutně vede k zamyšlení nad aktuálními společensko-politickými souvislostmi, zejména tendencemi k příklonu k populistickým a extrémistickým hnutím, které můžeme v sílící podobě sledovat v Americe, Evropě i v české společnosti, což vnímáme jako krizi liberálně demokratických systémů. Jistým entuziastickým východiskem je pro autora odstup, nadhled a sarkastické glosování kolážovité změti informací, kterými nás denně krmí média a sociální sítě. Malíř apeluje především na vlastní kritické myšlení a zdravý rozum při aktivním prožívání přítomnosti.
Veronika Marešová