https://www.faitgallery.com/soucasne-a-planovane/events/255.html

kurátorka: Denisa Kujelová

Markéta Othová je vizuální umělkyní, která překračuje jasné definice fotografie, s níž jako médiem pracuje nejčastěji. Její práce nikdy neodpovídala obvyklým fotografickým postupům a autorka se vůči nim i záměrně vyhraňuje. Tak je tomu i v tomto případě. Zdánlivou banalitu dokumentovaných zcela běžných věcí tentokrát Markéta ještě zdůraznila užitím způsobu nefotografického záznamu, který je typický spíše pro digitální archivaci, a následně i volbou efemérního materiálu pro ni tak příznačných zvětšenin. Velké formáty jsou pak v ostrém kontrastu s intimitou voleného námětu. Výběrem billboardového papíru i užitím skeneru se tak autorka opět úmyslně vymezuje vůči fotografii v klasickém slova smyslu a tentokrát stírá hranici mezi prací fotografickou a grafickou.

Ve zkoumání možností vizuálního sdělení reflektujících zejména témata skutečnost, čas a paměť, kterými se Markéta Othová zabývá kontinuálně, využívá vlastních výrazových prostředků, které ji do jisté míry umožňuje i svoboda fotografického autodidakta, stejně tak ji tato pozice ulehčuje i osvojování alternativních možností snímání. Tímto poněkud odosobněným způsobem zpracovává osobní předměty ze svého soukromého archivu a podmiňuje je jednotnému formátu A4 v měřítku 1:1. Přirozeně barevný digitální záznam se pro ni posléze stal i součástí nenásilného přechodu k barevné fotografii.

Jestliže Markéta ve svých předchozích pracích fotografovala často intuitivně bez předem určeného rámce a význam fotografií byl stanoven až prostřednictvím kompozice celku, pak souboru drobných objektů snímaných skenerem předcházel jasný koncept. V roce 2004 tak takto systematicky zaznamenala své oblíbené věci, jako krabičky s fotografiemi, látky, tiskoviny, vzory na papírech a také různé diáře včetně této série. V jejich aktivním užívání a následném sbírání pokračovala i nadále a další proces skenování proběhl v letech 2005–2017 v rámci přípravy tohoto výstavního projektu, pro kompletaci řady pak ještě jednou v roce 2018. Vznikla tak doslova archivace archivu. Absencí ztraceného diáře 1992 zde není čtení díla záměrně znečitelněno tak, jako tomu často bylo v pořadí jednotlivých záběrů u dosavadních prací, ani danému roku není přikládána jiná významovost.

Díky své povaze a jasné regresívní časové definici má výstava částečně charakter retrospektivy. Jak ukládá slovníkové heslo, je nepochybně ohlédnutím zpět a zároveň přehledně a v jistém časovém odstupu prezentuje minulé události a skutečnosti. Ty jsou však skryté a tušené pouze pod bíle tištěnými znaky let, kdy se udály. Avšak i když je význam autorčiny osobní retrospekce samozřejmě nepřenositelný, lze u postupné řady čtyřmístných čísel zákonitě očekávat platnost asociačních vazeb, neboť se daná data vztahují nevyhnutelně k nám všem. Vlastní či zprostředkovanou zkušenost s užíváním diářů má předpokládatelně každý jedinec a zákonitou všeobecnou účinností a aktuálností tohoto předmětu může být směřován ke kolektivní paměti a nečekaně intimní sebereflexi.

Fait Gallery