* 1966
radka-zabojova-ryze-obrazy.webnode.cz
Zobrazuji věci a souvislosti, které se obtížně popisují slovy.
Žiju v Brně. Když mi bylo třicet, ocitla jsem se díky rizikovému těhotenství ze dne na den v situaci, kdy z aktivního života, kdy jsem hrála divadlo a měla rušné zaměstnání ocitla v situaci, kdy dny byly klidné a tiché. Přišla „nuda“ a já jsem se tak pomyslně vrátila do svého dětství u babičky v Radvanicích. Měla jsem prostor pro dívání se pod povrch dnů plných povinností, dovnitř, do sebe.
Nikdy jsem nechodila do ZUŠ a nemám žádné výtvarné vzdělání. Začala jsem tehdy kolážemi, následovaly kresby — ale bílý papír mě stresoval, vyhledávala jsem proto podklady, které měly základ v nějakém fleku, skvrně, nedokonalosti, využívala jsem neklížený ruční papír, kolorovala textilními duhami.
Postupně se pak narodili v rychlém sledu za sebou dva synové, dny byly opět nabité „akcí“, ale čas od času přicházela tvůrčí vlna, upozorňovala na sebe neklidem, roztěkaností, neschopností vnímat druhé. Kreslila jsem po nocích nebo když děti stonaly, abych se uklidnila, odreagovala. Postupně mi docházelo, že některé obrázky se mě bytostně dotýkají, že sice nevím přesně čím, ale tušila jsem souvislost — tím, jak žiju, jak se cítím. Roky plynuly, tlak a nespokojenost ve mně sílily a o deset let později jsem se rozhodla pro sebezkušenostní práci a následně studium arteterapie. Tvorba a práce s emocemi mi dávaly smysl. Čas běžel, vznikly stovky kreseb, společně s mým mužem jsme experimentovali s ručním papírem, vytvářeli autorské kartony, malé i velké, zkoušela jsem malbu akrylem, olejem.
Když mi bylo padesát, přišla životní krize — velký tlak doma i v zaměstnání, selektivně jsem přestala mluvit. Ústa se otevírala, tělo nadechovalo, ale zvuk nevycházel. Vůle přestala mít nadvládu. Ocitla jsem se v péči skvělého psychoterapeuta, který mě přivedl k práci se sny, v terapii jsem hodně kreslila. Iniciační sny získaly kontext, vytěsněné zkušenosti z dětství a mládí, spirituální zážitky dítěte, vpád reality v dospívání, které jsem zapouzdřila s tím, že „nejsou normální“. Lucidní snění, mimotělní zážitky, rozšířené vědomí, vše jsem otevřela a pochopila v novém kontextu svého života, pod vedením terapeuta bylo jejich ukotvení rychlé a bezpečné. Celý proces – sny i paralelně vznikající kresby, jsem dokumentovala a vznikl text, kterým bych ráda podpořila jak ty, kdo mají chuť o sobě sdělovat skrze obraz, tak terapeuty, kteří mají odvahu přijmout informace obrazu jako jeden ze zdrojů úzdravy klienta.
Byla jsem nějak asi připravená na to, co se se mnou dělo, znala jsem Castanedu,Yaloma, léta četla Junga. Následně mi pomohla i regresní terapie, a především — neustálá konfrontace se sebou samou. V té době se výrazně změnil můj postoj k mé tvorbě, tvorba byla spontánní, samovolná, pracovala jsem někdy intenzivně už od rána, zvětšil se mi formát, zásadním způsobem se změnil i kresebný rukopis, přijala jsem pseudonym. Sama sebe jsem překvapovala.
Cítila jsem v té době podporu rodiny, měla možnost být rok doma, nevystavovat se stresům zvenčí, jsem jim za to velmi vděčná. Z vděku za to, jak hladce a přirozeně změny ve mně probíhaly jsem pak založila spolek na podporu lidí se zkušenostmi s psychologickou a psychiatrickou péčí, Ateliér dušetvorby Kvark, z.s., prošla jsem ročním výcvikem v Otevřeném dialogu.
Poslední rok mám ale také svůj vlastní výtvarný ateliér, prostor pro vlastní tvorbu. Uvědomuju si, že jsem mnohokrát v životě byla pod tlakem životních okolností nucena odbývat se se svými potřebami, že bylo mnohokrát nezbytné věnovat se péči o jiné, teď cítím, že musím pečovat o sebe. Každý den, kdy můžu kreslit nebo malovat mám pocit, že se vracím Domů. Vím, že to mnohým bude znít jako klišé nebo éterický blábol, ale pro to, co při tvorbě zažívám, je to to nejpřiléhavější označení.
