Mira je mladá malířka, která bojuje s duševní nemocí, zároveň píše i básně. Svůj přístup k tvorbě popisuje:

Tvorba byla vždycky můj ventil, můj bezpečný prostor. Dokázala jsem díky malbě, kresbě, divadlu a psaní vyjádřit to, co jsem jinak vyjádřit neuměla a nechtěla. Cítila jsem se hodně sama a nikam jsem nezapadala, proto jsem nejraději trávila čas tvořením, kde jsem mohla být čímkoliv. Kde mě nikdo nesoudil. Byla to moje forma svobody a bezpečí. A stále je.

Vždycky jsem byla jiná, ale až posledních pár let žiju s diagnózou, s nálepkou duševního onemocnění. Dodnes mě lidé úplně tak nechápou a já se stále cítím, jako bych selhala ve hře jménem “normální život”, ale postupně se učím přijmout, že to není moje chyba, že to není lenost, že to není chyba charakteru, ale diagnóza.

Můj životní sen je dělat umění. Vždycky jsem si přála promlouvat svým psaním a malováním ke společnosti a žít život uznaného umělce. Jednou bych si přála mít tu možnost s hrdostí říct: “Jsem umělec.”