Ve věku 77 let zemřel 15. června 2022 malíř a fotograf Miroslav Koval, umělec s filozofickým pohledem na svět, nacházející celoživotní inspiraci v universálním řádu přírody. Jeho originální dílo je poněkud zastíněno jeho dlouholetým kurátorským působením, které si již dávno získalo široký respekt a obdiv. Bezmála tři desetiletí vedl Galerii Jiřího Jílka v Šumperku a proměnil ji ve fenomén, který mezi našimi regionálními galeriemi nemá obdobu.
|
Obr. 2. Miroslav Koval: Ateliér, 1971, kaseinová tempera, plátno na překližce, 58x80 cm |
Obr. 3. Miroslav Koval: Pole, 1979, kaseinová tempera, písek, překližka |
Miroslav Koval studoval malbu na Akademii výtvarných umění v Praze v letech 1965–71. Spíše než výuka Františka Jiroudka, vedoucího ateliéru, mu podstatné podněty pro příští tvorbu přineslo setkání s Jiřím Johnem. Jeho uměleckou cestu by bylo možné zhuštěně charakterizovat jako vývoj od zobrazení vnější podoby krajiny k zachycení stále obecnějších a abstraktnějších principů přírody a universa. V polovině osmdesátých let namaloval své poslední obrazy – byly to strukturální malby v zemitých barvách, provedené kaseinovou temperou a pískem na překližkový podklad. Zbývající léta života zasvětil výhradně kresbě, s výjimkou období věnovaných fotografii, kterou chápal jako komplementární součást svého tvůrčího hledání na poli kresby.
|
Obr. 4. Miroslav Koval: Země II, 1980, kaseinová tempera, písek, překližka, 80,5 x 80,5 cm |
Obr. 5. Miroslav Koval: Brázdy II, 1981, kaseinová tempera, písek, překližka, 34x23 cm |
Jako bytostný malíř chápal dlouho kresbu především jako skizzu, přípravnou studii k malbě. Teprve dlouholetá tvůrčí zkušenost jej postupně dovedla k vnitřnímu přijetí kresby jako definitivního a plnohodnotného díla. „Kresba je nejčistším výtvarným prostředkem. Vede k přesnosti, i prázdno v ní je už negativním tvarem, často právě tím podstatným,“ napsal o tom. A dodal: „Nemyslím na efekt, ptám se po tvaru. Ten se rodí přímo v procesu kreslení, vzniká ve střídavém rytmu vůle a podvolení se mu. Pevná čára je v něm jeho kostrou, měkká hmota tkání těla kresby.“
Protože příroda se pozorovateli jeví v neustálém pohybu a cyklické proměně, od zájmu o přírodní struktury je už jen krok k zájmu o pochopení elementárních procesů, které je formují. Miroslava Kovala dlouhodobě fascinovaly dva přírodní fenomény: vlnění vodní hladiny a vlnění travin ve větru, kterým věnoval obsáhlé cykly kreseb, směřující ke stále hlubšímu zkoumání povahy jejich rytmů. Konkrétní detaily pozbývaly časem na významu, postupně oprošťoval kresbu od všeho nepodstatného a soustředil se na vnitřní mechanismus skrytých sil, které podobné fenomény způsobují. Úsilí o pochopení universálního řádu přírody jej touto logickou, leč obtížnou cestou dovedlo zvolna od přírodního jevu k abstrakci.
|
Obr. 6. Miroslav Koval: Bez názvu, 2018, kresba tuší na papíře |
Obr. 7. Miroslav Koval: Bez názvu, 2018, kresba tuší na papíře |
Své tušové kresby prováděl Miroslav Koval nejprve perem, později seříznutým rostlinným stvolem, například česnekovým. Promýšlením podstaty umění a jeho reflexí v duchu taoismu, včetně důrazu na procesuální stránku uměleckého projevu, nabýval s plynoucími lety moudrost starého čínského malíře-filozofa: „Všechno, i kresba, je projevením se stále přítomného bytí světa vně i v nás. (…) Ne nápodoba, ale kresba, která roste ze sebe samé, tak jako strom, která se omílá cestou kreslení jako oblázek v řece, je cílem a dosažením. Žádná oslnivá dovednost, ale kreslení podobné dýchání, ne z vůle, ale z podstaty, ze samotného bytí, z tělesnosti. A stačí k tomu chvíle ticha, list papíru, tuš a pero.“
|
Obr. 8. Miroslav Koval: Čelo moře, 1984, kaseinová tempera, písek, překližka, 59,5 x 51 cm |
Obr. 9. Miroslav Koval: Moře II, 1986, písek, kaseinová tempera, překližka, 122x70 cm |
Osobní život prožil Miroslav Koval ve šťastném vztahu s manželkou Anežkou, také malířkou, kterou poznal jako spolužačku během studií na pražské Akademii. „Ve vzájemných rozdílech se naše cesta práce prolíná,“ napsal o tom. „Anežka má blíže k určitým místům a věcem. Jimi se vrací k sobě i k tomu, co trvale přítomné kloubí se jí se vzpomínkou. Já se z kreslení vytrácím jako svědek rytmů života země, v jejich ustavičných proměnách se rozpouštím. To obojí je ale z odstupu dvojjediné a vzájemně se doplňuje a překrývá.“ Celý společný život strávili manželé Kovalovi v těsném kontaktu s přírodou v podhorské vesnici Sobotín na Šumpersku, ležící na úpatí hlavního hřebene Jeseníků.
Bezmála třicet let svého života zasvětil Miroslav Koval službě jiným umělcům a milovníkům umění. Až do svých posledních dnů působil jako stálý kurátor Galerie Jiřího Jílka v Šumperku, z níž po všechna léta uváděl začátkem každého měsíce novou výstavu. Jeho intuitivní vhled do umění, konzistentní hodnotový postoj a absence ideových předsudků zajistily šumperské galerii stabilně vysokou kvalitu výstavního programu. Za dobu svého kurátorského působení uspořádal Miroslav Koval hodně přes tři sta výstav a Galerie Jiřího Jílka se stala fenoménem, který mezi regionálními galeriemi v České republice nemá obdobu.
|
Obr. 10. Miroslav Koval: Kapří šupina, 1997, fotoprůsvit |
Obr. 11. Miroslav Koval: Pupava, 1996, fotoprůsvit |
O kurátorské činnosti Miroslava Kovala by bylo snadné psát mnohem obsáhleji než o jeho autorské tvorbě. Hlavním měřítkem autenticity díla mu byla míra jeho zjevného či vnitřního souladu s řádem přírody a při výběru umělců se s neomylnou intuicí řídil tímto kritériem. Žádnou roli naopak nehrála veřejná známost umělce či míra respektu, kterému se těšil u oficiálních autorit. Tomuto konsekventnímu postoji vděčí za své uvedení dlouhá řada kvalitních, leč neprávem přehlížených tvůrců. Bezmála pro každou z výstav osobně napsal kurátorský text, s pronikavostí a empatií charakterizující individuální umělecký projev. Jeho texty byly kultivované, čtivé a věcné, bez obvyklých floskulí a planého teoretizování.
Ve svých hodnotových soudech byl konzistentní a zásadový, zcela imunní vůči epidemii konceptuálních trendů i panujícím názorům oficialit. Takový morální postoj může dnes trvale uhájit jen kurátor v regionální či soukromé galerii, ale i v tomto kontextu zůstala role Miroslava Kovala zcela jedinečná. Svou nenápadnou, obětavou a neúnavnou prací naznačil lidem s otevřenou myslí, že skutečné hodnoty umění leží úplně jinde, než kam autoritativně ukazuje současný mainstreem, a po více než čtvrt století soustavně kultivoval uměleckou výstavní scénu. Je jisté, že význam jeho díla i kurátorského odkazu pro výtvarnou kulturu v naší zemi bude teprve s odstupem času plně pochopen a doceněn.
Text: Jiří Bernard Krtička
Foto: Archív Galerie Jiřího Jílka v Šumperku
