Psal se rok 2008 a mně se měl brzy změnit život. Měla jsem obrovské břicho a těšila se na človíčka, co se mohutnými kopanci hlásil o svoji existenci. 19. srpna se mi narodil krásný chlapec – 4270 g, 54 cm. Byla jsem příšerně unavená, ale šíleně šťastná. Jenže během pár dní se svět kolem mě proměnil. Zapisovala jsem si mraky nesmyslných poznámek. Začala mě obklopovat spousta věcí, které jsem euforicky nakoupila. Na digitálním fotoaparátu se objevilo množství zvláštních fotografií. Přestala jsem spát. Rodina znejistěla. Něco nebylo v pořádku. Následovala kapitola Bohnice.
…Bylo babí léto. A já si na sedmnáct dní odskočila od svýho novorozenýho synka právě sem. Mám takovej dojem (to jsem ještě nikdy nikomu neřekla), že to všechno začalo jedním momentem. Dívala jsem se do jeho modrejch vočí a zahlídla v nich odlesky celýho Vesmíru. Normálně jsem se v tý svý lásce utopila! V Bůhnicích to chodí tak. Zabydlíte se na jednom pavilónu a už vás cpou jinam. Čim míň vám šplouchá na maják, tím větší pravděpodobnost, že vás přesunou. Začínáte na přijímáku. Tam jsem si pobyla s holkou, co prej tančila nahá svýmu klukovi pod oknem. Vypadala jako Malej Princ. Měla takový rozčepýřený vlasy. Taky s Golemem, co jí pořád z postele čouhaly špinavý nohy. Na nočním stolku mi každej den přistálo ovoce a pytlíky s bonbónama od utrápenejch rodičů. Do rána bylo všechno pryč. Každodenně krmili jak vyhladovělý sýkorky během tuhé zimy zbytek osazenstva. Nejspíš přilétaly během večera, kdy už jsem spala po silných medikamentech. Ráno bylo všechno zaručeně pryč. Jak to dokázaly, nechápu. Hlídač na chodbě byl kruťas. Myslim, že to byl bejvalej cvok. No bejvalej. Milada, holka co bez mrknutí oka poznala, co jste za znamení zvěrokruhu, se jednou třásla v panice a tak jsem jí půjčila huňatej hnědej župan. Vypadala jak bezbranný opuštěný medvídě z Večerníčku. Kruťák z ní tu chlupatinu stáhnul a řval a řval. Jarmilka, zdejší cikánka, bleskově vytáhla z výstřihu scvrklý prso a stříkla mu mlíko přesně do voka. Klel a surově obě dvě odvlekl na samotku. Tak skončily moje chvíle na pavilonu 27…
Vrátila jsem se domů a za pár dní přišla depresivní vlna.
…Když ti stouplo mlíko do hlavy, má milá, to sem ti byla dobrá! Babi, viděla jsem Boha! Věříš mi to, viď? Věřim, holčičko. Jak vypadal? Jako světýlko na konci cigarety. Aha. No ale už jsem mlčela. Pánaboha mám a tak jsem jí ho odsouhlasila. To cigáro jí z hlavy vyženu, ukážu jí svatý obrázky. No ale když se vrátila z nemocnice, už na to nepřišlo. Jako by jí vodlítla duše do nebe. Bylo to jenom tělo. Vobličej šedivej, jak socha. Seděla, nemluvila, voči smutný, jako dva vyvlíklý zelený korálky, který už nikdo nechce navlíknout. Chceš polivku? Zavrtěla hlavou. Co ti je? Jako bych byla uvnitř mrtvá. Máš krásný miminko. Já vim. Jsem špatná máma. Voči jí zvlhly. A co by sis přála, holčičko? Nic. Já už nechci nic. Chci mít všechno vodžito a nebejt. Jdi si zakouřit. Mně to už nedělá radost. Jdi, zkus to. Jdi na dvůr. Zvedla se a odšourala jako stařenka. Moje holka. S jakou chutí jedla rajskou, koprovou, vdolky… Co jsme se nahrály pexesa, piškvorek, nasmály, když jsem četla Děti z Bullerbynu. Hrozně mě zklamala, když jsem zjistila, že hulí. Teď už nemá ani to...
Za tři roky, po narození dcerky – 3600 g, 52 cm, se mi projevy mánie a deprese vrátily. Pak už jsem se s hrstí medikamentů a výkyvy nálad sžila. Občas přijde nějaký hopánek a já si říkám: „Ještě pořád jsem naživu.“
… Poctivě začnu šeptat.
„Jsem venku.“
„Nejsem za mříží.“
„Nejsem mezi ploty.“
„Mám duši. (Sem tam nemocnou.)“
„Mám domov.“
„Mám přátele.“
„Mám děti!“…
