Co říkáte na argument, že budova Mánes byla původnímu spolku komunisty ukradena?
Podle řady pamětníků spolek Mánes ministerstvu kultury, potažmo tehdejšímu Svazu výtvarných umělců v padesátých letech objekt defacto daroval. Někteří za to dostali první ceny národních umělců a jiné benefity. Setkal jsem se se starými “mánesáky”, kteří tohle vědí. Důkazy jsou v soudním spise a proto soud nakonec nevrátil budovu spolku.
Jak došlo k převodu na současnou Nadaci českého výtvarného umění?
Mánes byl v majetku Českého fondu výtvarných umění. Tyto fondy se musely začátkem devadesátých let zrušit a přeměnit v nadace. Do půl roku se musely transformovat, jinak by jejich majetek propadl státu.
Nebylo možné se s původním Spolkem výtvarných umělců Mánes dohodnout?
Hned po vzniku nadace jsem se setkal s předsedou spolku a navrhoval jsem mu spolupráci. Mánesáci to odmítli a řekli buď nic, nebo všechno. Nadace byla nejprve jen správcem objektu a museli jsme vyčkat na rozhodnutí soudu. Delší dobu trvalo, než se dohledaly všechny dokumenty.
Jak jste se dostal do správní rady nadace?
Byl jsem předsedou Asociace restaurátorů, což byl jeden ze spolků výtvarné unie a ta měla v Nadaci českéhu výtvarného umění zastoupení. Byl jsem delegovaný a zvolený a chvíli jsem i dělal předsedu. Už tehdy část správní rady uvažovala o revitalizaci celého objektu. Připravovali jsme projekty na obnovu původního konceptu. Podařilo se sehnat soukromou společnost, která nám výhodně poskytla úvěr padesát milionů. Vše vypadalo, že za slušné peníze rekonstrukci uděláme. Pak přišly volby a byl jsem demokraticky ze správní rady vyhozen. Úvěr se musel vrátit protože věřitel měl důvěru jen k mojí osobě.
Co nové vedení s Mánesem udělalo?
Nastoupila tam zvláštní sestava lidí, kteří na plán rekonstrukce navázali, ale vše předělali, vzali si jiné architekty a všechno se udělalo strašně pompézní. Rozpočet byl šílený a stavbu nakonec dostala Skanska pod vedením současného ministra Ťoka. Podepsala se smlouva o dodávce. Nikdo nezjišťoval solventnost stavebníka, ačkoliv se to jinak běžně dělalo. Byla to zřejmě hra o propadnutí majetku. Správní rada pak začala být nejednotná, někteří členové byli odvoláni a na jejich mista začali shánět někoho, kdo by místo nich nastoupil. To byla stavba zhruba ve dvou třetinách.
Pak jste se do vedení vrátil?
Už jsem s tím nechtěl mít nic společného a dělal jsem v té době šéfa restaurátorů Národní galerie. Opravoval se Schwarzenberský a Salmovský palác, kde jsem dozoroval velkou stavbu. Nakonec mne přemluvili, že mám se stavbami zkušenost a vrátil jsem se do Správní rady Nadace. Když jsem přišel na tu stavbu a viděl jsem ty hrůzy, tak jsem chtěl zatlouct okna a celé to zavřít. Peníze na to nebyly. Jenomže ředitelka nadace mi ukázala smlouvu se Skanskou, kde byla tak strašně vysoká pokuta za odstoupení, že bychom přišli o všechno. Nadace se tedy začala zbavovat majetku a poslední rok stavby se dokončil překlenovacím úvěrem dodavatelem Skansky. Po kolaudaci bylo potřeba během dvou měsíců sehnat banku na poskytnutí úvěru 125 milionů. Jediný nám byl ochotný půjčit Moravský peněžní ústav.
Celkové náklady tedy byly kolem dvě stě milionů?
Přibližně ano. Stavba stála asi 180 milionů. Bylo to podstatně dražší než přestavba Schwarzenberského nebo Salmovského paláce. Mánes je přitom objemem daleko menší. I znalec banky nás upozorňoval, že zakázka je strašně drahá a takhle drahou stavbu v životě neviděl.
Kdo byl zodpovědný za uzavření smlouvy se Skanskou?
Tehdejší předseda správní rady, můj kolega restaurátor Martin Pavala. Pořád nevěřím, že to mohl udělat on sám. Další členové SR mi říkali, že o tom vůbec nevěděli.
Podařilo se finanční problémy vyřešit?
V loňském roce jsme měli po řadě let možnost od Moravského peněžního ústavu přejít k jiné bance. Nakonec nás však ještě vyždímal a museli jsme zaplatit nejenom úroky, ale i pět milionů, což byla teprve první splátka úvěru. Od letošního jara jsme u ČSOB, kde splátkový kalendář je na delší dobu. Mohlo by se splatit za deset až patnáct let.
Ale musíte přijímat kritizované komerční nájemce...
Komerce byla nutná. Případné granty můžeme použít pouze na výstavní projekty, ale rozhodně ne na splátky dluhu.
Jak byste finanční situaci řešil, pokud byste nebyl z první funkce odvolán?
Jde o raně funkcionalistickou stavbu srovnatelnou s Müllerovou vilou. Tímto významem by bylo ideální žádat například o podporu Norských fondů. Ale následovníci ve správní radě těchto možností nevyužili. Peníze je však nutné získávat i z výstavních projektů. Už nejsme v socialismu, kdy se prostory dávaly zadarmo. V Evropě je dávno zvykem, že si vystavující výtvarník musí pronájem zasponzorovat. Nyní bereme 250 - 300 tisíc za měsíc pronájmu hlavního sálu.
Nemají tedy pravdu kritici, že Mánes začíná smrdět?
Oni také říkají, že Mánes krvácí. Já na to celou dobu odpovídám, že Mánes už dávno vykrvácel. Naprosto souhlasím s novinářkou Janou Machalickou, která říká, že nemáme výstavní program a chybí jednotná koncepce. Ale situace je tak strašná, že pokud tento dům propadne věřitelům, tak už se nikdy nepodaří sehnat pro kulturu tak výjimečné místo.
Děkuji za rozhovor
