Alšova jihočeská galerie v Hluboké nad Vltavou představuje unikátní sbírku děl ruských modernistů z počátku 20. století, zapůjčenou z Muzea umění v Jekatěrinburgu. Mimořádně hodnotnou výstavu, nazvanou Malevič, Rodčenko, Kandinskij a ruská avantgarda, můžete zhlédnout v Zámecké jízdárně na Hluboké do neděle 1. srpna.
Sbírka obrazů z Jekatěrinburgu je přesvědčivým svědectvím, že ruské umění se na počátku 20. století nevyvíjelo izolovaně, ale naopak citlivě reagovalo na soudobé trendy na Západě a dokonce vytvářelo jejich vlastní varianty. Ruští umělci aktivně vstřebávali podněty soudobé evropské avantgardy, tvořící v duchu fauvismu, expresionismu, kubismu, futurismu či neoprimitivismu. Mnozí z ruských umělců tehdy cestovali po Evropě, navštívili Francii, Itálii či Německo a poznali osobně umělecký kvas v těchto zemích, někteří v Evropě dokonce studovali. Například V. Kandinskij a V. Bechtějev získali umělecké vzdělání v Mnichově, který byl před válkou jedním z hlavních center evropské malby.
V plejádě umělců ruské avantgardy vynikají nade vše dvě jména, patřící dvěma protagonistům abstraktní malby ve světovém kontextu – Vasilij Kandinskij a Kazimir Malevič. Zatímco Kandinskij byl typickou kosmopolitní osobností a většinu tvůrčího života, s výjimkou intermezza let 1914–21, strávil na Západě, Malevič naopak žil a tvořil v Rusku, kde formuloval svůj umělecký program – suprematismus a stal se vůdčí postavou na ruské výtvarné scéně. Kandinského dílo se později stalo zdrojem pro organickou abstrakci, informel a abstraktní expresionismus, kdežto dílo Malevičovo inspirovalo geometrickou abstrakci a konstruktivismus. K věhlasným jménům avantgardy náleží také představitelé ruské varianty futurismu, zvané rayonismus – Michail Larionov a jeho partnerka Natalia Gončarovová.
|
Obr. 2. Natalia Gončarevová: Ženci, 1911 |
Obr. 3. Vladimir Bechtějev: Býčí zápas, 1919 |
Jak uvádí kurátor výstavy Adam Hnojil, členové ruské avantgardy byli sdruženi ve skupině Kárový spodek (1910–1917), reagující především na fauvistické tendence a kubismus. V roce 1911 se od ní oddělila skupina Oslí ocas, směřující k neoprimitivismu a rayonismu (Malevič, Larionov, Gončarovová). Larionov formuloval v roce 1913 svou teorii rayonismu (lučismu), krátce poté však společně s Gončarovovou přesídlil do Paříže. Malevič se po svém neoprimitivistickém období obrátil k abstrakci. V roce 1915 vystavil poprvé své abstraktní malby včetně slavného Černého čtverce a zveřejnil svůj umělecký program v manifestu suprematismu. Stal se nejvlivnější osobností ruské avantgardy a po bolševické revoluci též vysoce postaveným kulturním činovníkem.
Návštěvník výstavy uvidí jedinečnou kolekci 36 děl od 31 ruských avantgardních umělců, vytvořených vesměs v období 1910–1920. Dvě dominanty expozice tvoří obrazy Kandinského a Maleviče, z nichž každý je představen jediným, zato vysoce kvalitním dílem. Malevičův Suprematismus pochází ze série obrazů, vytvořených umělcem roku 1915 na principu čisté geometrické abstrakce. Suprematistická malba je zastoupena i v dílech Malevičových následovníků, jakými byli Ivan Kljun, Alexander Rodčenko, Sergej Senkin či Olga Rozanovová. Posledně jmenovaná autorka je zastoupena dokonce třemi díly z různých období, takže divák může porovnat její fauvistický Portrét sestry (1912) s dvojicí Nepředmětných kompozic (obě 1916).
|
Obr. 4. Kazimir Malevič: Suprematismus, 1915 |
Obr. 5. Alexander Rodčenko: Kompozice, 1919 |
Diváka zaujme virtuózní futuristická Krajina (1910) od Nikolaje Gološčapova, fauvistická Dívka v křesle (1919) od Roberta Falka nebo kubistické drama Býčího zápasu (1919) od Vladimira Bechtějeva. Jestliže v žádné reprezentativní sbírce moderní malby nesmí chybět zátiší, speciálně kubistické, pak kolekce z Jekatěrinburgu nabízí tento žánr v nejméně deseti provedeních od různých autorů – Alexandra Kuprina, Nathana Pevznera (na Západě známého jako Antoine Pevsner), Alexandra Osmerkina a dalších. Kvalitně zastoupeni jsou i Michail Larionov (dvěma obrazy) a Natalia Gončarovová (expresivním dílem Ženci z roku 1911), takže zamrzí snad jen absence jediné ukázky z jejich rayonistické malby.
Zcela unikátní dílo, svět uzavřený sám do sebe, představuje malba Vasilije Kandinského Šedý ovál (Improvizace č. 217, 1917). Výjev, který se na první pohled jeví jako chaotické víření linií a barevných ploch, je ve skutečnosti obrazem přímořské krajiny, sférickou perspektivou promítnutý do šedého oválu, v němž se zrcadlí jako celý vesmír v kapce vody. Při podrobnějším zkoumání objeví divák mořskou hladinu, jachtu s posádkou, oblaka, příboj na pobřeží, pohoří, palmy a budovy i fantastické živočichy ve vodě i na souši. Vizuální představivost a stylizační invence Kandinského jsou jedinečné a nenapodobitelné. Přestože ovlivnil celé generace umělců, neměl žádného přímého následovníka.
|
Obr. 6. Vasilij Kandinskij: Šedý ovál (Improvizace č. 217), 1917 |
Obr. 7. Alexander Osmerkin: Zátiší s karafou, 1918 |
Dovést komplikovaná diplomatická jednání s ruskou stranou o zapůjčení sbírky k úspěšnému konci nebylo určitě snadné a Alšově jihočeské galerii za to patří uznání. Pochvalu zaslouží i neiritující a k divákovi přívětivá instalace výstavy. Obrazy jsou umístěny v čistém bílém prostoru, kvalitně osvětlené a opatřené dobře čitelnými popisky. I takovou samozřejmost je třeba ocenit, zvláště po čerstvých zkušenostech s agresivními instalacemi na lešenářských trubkách, resp. s divadelním nasvícením děl, ponořených v temném prostoru. Rozumný architekt výstavy nesoupeří o pozornost diváka s vystavenými díly ani jej jinak neobtěžuje. Nejlepší instalace je taková, které si divák vůbec nepovšimne...
Státem vlastněná kolekce Muzea umění v Jekatěrinburgu vznikla počátkem dvacátých let, kdy si bolševický režim ještě cenil práce nejlepších ruských umělců, srovnatelné s tvorbou soudobé evropské avantgardy. Záhy však došlo k radikálnímu obratu, kdy se jediným přípustným směrem stal propagandisticky podbarvený socialistický realismus a veškeré modernistické projevy byly cenzurovány a perzekuovány. Protože tento stav trval příštích 70 let, prakticky až do zániku Sovětského svazu, je malým zázrakem, že tato unikátní sbírka přežila ve svém celku až do našich dnů. Cesta za ruskou avantgardou do Hluboké nad Vltavou se proto českým milovníkům moderního umění nepochybně vyplatí.
|
Obr. 8. Robert Falk: Dívka v křesle, 1919-20 |
Obr. 9. Pjotr Končalovskij: Portrét malíře Rožděstvenského, 1912 |
Autor: Jiří Bernard Krtička
Foto: Alšova jihočeská galerie
