Magic Carpets je mezinárodní evropská platforma na podporu začínajících umělců, působících v oblasti sociálně angažovaného a společensky odpovědného umění (umění ve veřejném prostoru, komunitní umění, performance, dokumentární divadlo, online umění). K jejím členům patří Nadace Prague Biennale, která na přelomu května a června uspořádala v Praze festival Magic Carpets 2019 - Kompilace skutečností. Jednou z hlavních událostí festivalu byla místně specifická multimediální instalace v bazénu bývalých karlínských kasáren.
Podle Elis Unique, kurátorky projektu Kompilace skutečností, bylo smyslem projektu nabídnout několik pohledů na rozhraní mezi veřejným a soukromým prostorem a pokusit se vnímat město jako obrazový prostor a jazykový systém, který do jisté míry programuje naše životy. V rámci festivalu Magic Carpets 2019 se uskutečnila série výstav ve čtyřech pražských galeriích: Kampus Hybernská, (A)VOID Floating Gallery, Jedna dva tři gallery Petrohradská a Kasárna Karlín. Instalace v bazénu bývalých kasáren v Karlíně byla společným projektem českého autora Milana Mikuláštíka a italského umělce Benjamina Tomasiho, který absolvoval rezidenční pobyt v Praze.
Milan Mikuláštík pokryl jednotlivé dlaždice stěn bazénové nádrže více než dvěma tisíci počítačových ikon prázdných odpadkových košů a na čelní stěnu umístil plátno, na kterém byla po čas výstavy promítána fotografie černé díry, jež se nedávno objevila v médiích. Bazén jako metafora internetu, rezervoáru obrovského množství dat, nutil k zamyšlení, kam naše digitální data vlastně mizí. Zároveň mohl evokovat archeologický výkop odkrývající prázdné odpadkové koše, typické artefakty zaniklé digitální civilizace 21. století.
Benjamin Tomasi se soustředil na prostor ochozu kolem bazénu, kam umístil látkové panely, inspirované designem prototypů Trumpovy zdi, a rozčlenil tak otevřený prostor na několik menších celků, které však byly díky zvolenému měkkému a průsvitnému materiálu snadno prostupné. Kusy umělého trávníku, vyšívané ručníky s nápisy, citující bizarní titulky článků světových zpravodajských serverů i zvuková stránka výstavy (sestříhané a zmixované záznamy fenoménu známého na YouTube jako „mysterious booms“) připomínaly, že informace na internetu je potřeba prověřovat.
Zvláštní charakter bazénu – veřejného a zároveň velmi intimního místa – autoři vhodně využili k vytvoření autonomního prostoru izolovaného od vnějšího světa. Atmosféra ticha, klidu a relaxace se zde však snadno měnila v úzkost a odcizení, podobně jako když z reality unikáme do virtuálního kyberprostoru. Koncept výstavy byl promyšlený, mnohovrstevnatý a odkazoval k celé řadě důležitých aktuálních společenských a politických otázek. Pro běžného diváka bylo však velmi snadné mnohé z těchto vrstev přehlédnout, jelikož veškerý textový doprovod výstavy se omezil na jeden desetiřádkový rozšířený popisek.
Hlavní příčinou nenaplnění ambiciózních záměrů projektu však bylo nezvládnutí technické stránky jeho realizace. Opakovaná absence projekce či vypojení přehrávačů zajišťujících interaktivní zvukovou složku instalace diváka připravily o možnost plnohodnotného zážitku z výstavy. Autoři pojímali prostor jako celek a vytvořili v něm velmi specifické a poměrně křehké prostředí, které ochuzením o dva naprosto zásadní prvky – projekci a zvuk – zcela ztratilo kýženou atmosféru a v rámci konceptu pak docházelo ke značným významovým posunům či úplným ztrátám.
Autorka: Adéla Bytelová