Na vernisáži výstavy Genesis v Letohrádku královny Anny na Pražském hradě promluvila o autorově tvorbě a životě zakladatelka soutěže Czech Press Photo Daniela Mrázková. Její zasvědcený pohled, pozoruhodné informace i publikační zkušenost předčí jakékoliv pokusy o vytváření reportáže o této výjimečné výstavě. Proto vám její řeč přinášíme v celém znění.
Když jsem se v roce 1994 na Photokině v Kolíně nad Rýnem poprvé setkala s originály fotografií Sebastiaa Salgada, stála jsem před nimi doslova v ohromení. Jako bych se ocitla před freskami starých mistrů, před biblickými výjevy Starého zákona. Tak mocně na mne ten Magnum opus fotografický projekt, nazvaný prostě Workers (Dělníci), tehdy zapůsobil. Trvale se mi vryly do paměti až uhrančivě působivé masové scény ze zlatých dolů Serra Pelada v Brazílii. Na nich stovky bezejmenných lidských mravenců, horníků, šplhají po provazových žebřících s pytli na ramenou na vrchol šachty a zase dolů. Jako by šplhali na vrchol biblické Golgoty a čas od času spočinuli ke kratičkému odpočinku na kříži, pod jehož tíhou klesají.
Nebo další scény. Tentokrát z časů takzvané Války v zálivu, kdy Iráčané na protest proti americkému vojenskému zásahu v Kuvajtu na pokyn Sadama Husajna zapálili přes devět set ropných pramenů, plameny šlehaly až tři sta metrů vysoko. V území vzdálených až tři tisíce kilometrů padal černý déšť a sníh. Týmy lidských hrdinů z celého světa, hrdinů obalených ropným blátem, se až do vyčerpání snažily plameny uhasit. Ano, Saldagův projekt Workers je monumentální obrazovou oslavou lidské práce. Práce znamenající obživu, ale i realizaci sama sebe a také očistu. Saldago je vůbec specialistou na vytváření nadčasových ikon, symbolických obrazů vytvářených sice ve své době pro média, ale majících trvalou platnost pro kolektivní obrazovou paměť lidstva. Jsou holdem a poctou člověku a jeho světu.
Stejně jako jsou Workers poctou lidské práce, jsou Migranti (Utečenci) další Saldagův Magnum opus. Jsou poctou lidskému umění přežít apokalypsu, která člověka potkala. Ať už jde o válku, hladomor či jinou tragedii.
Poslední grandiozní Salgadův opus nazvaný Genesis? To je nejen pocta nutné symbióze člověka a přírody, ale současně i memento, varování, připomenutí nutnosti žít v souladu s majestátem přírody, se základními hodnotami života. Kurátorka projektu Genesis a současně Saldagova žena Lélia Wanick Salgado říká velmi výstižně: Genesis je hledání světa jaký byl, vyvíjel se a existoval po tisíciletí, než se život nás lidí distancoval od samotné podstaty bytí. Genesis je svědectví o tom, že na naší planetě lze ještě objevit rozsáhlá území, jichž se nedotkla civilizace. Chce ukázat a sdílet tuto krásu. Genesis je hold planetě, kterou máme všichni za povinnost pečlivě chránit.
A tak shrnuto, Genesis v Salgadově tvorbě znamená posun od vzývání základních hodnot člověka k vzývání pochopení nutnosti souladu lidského života a přírody, jejíž jsme všichni součástí. Jinak hrozí oboustranný zánik, konec našeho světa.
Na závěr bych ještě ráda zmínila, že Sebastiao Salgado o sobě skromně tvrdí: “Jsem fotograf dokumentarista.” Tím Salgado nesporně je, neboť obrazově dokumentuje vybrané téma. Ale současně funkci dokumentu esteticky povyšuje na absolutně vrcholný umělecký zážitek. Občas se v souvislosti s obrazovou kvalitou jeho snímků zmiňuje, že Saldago estetizuje lidské utrpení. Ale on estetickými prostředky vlastně heroizuje životní úděl člověka a jeho životního prostředí. Nejen obsahem, ale i silnými estetickými prostředky chce zasáhnout vědomí a city co nejširší veřejnosti.
Když jsme někdy koncem devadesátých let položili členům mezinárodní poroty Czech Press Photo anketní otázku, jakáže fotografie na ně nejvíc v životě zapůsobila, ozývalo se nejčastěji jméno Sebastiao Salgado. A všichni se svorně shodli na důvodu. Salgado svým životním postojem budí obdiv a úctu.
Salgado jak známo původně neměl být fotografem. Má dvojitý doktorát ekonomických věd, jeden získal v Sao Paulu a druhý v Paříži. Pak dokonce vstoupil do jedné z velkých investičních bank financujících mezinárodní transakce obchodu s kávou. Zdálo se, že má před sebou kariéru úspěšného a zámožného obchodníka. Ale nějak se to zvrtlo. Saldago si na své cesty do zemí kávy bral totiž fotoaparát. Nakonec zjistil, že fotografování přisuzuje větší důležitost než obchodu. Opustil svoji profesi a vypravil se do Afriky fotografovat hladomor v Sahelu. Jeho snímky postupně prošly tiskem celého světa a otevřely mu dveře prestižních redakcí a agentur. Stal se specialistou na bolavé problémy našeho světa.
“Kdybych toužil po penězích, zůstal bych ekonomem. Moje fotografování znamená finanční nejistotu. Ale věřím, že moje snímky přinesou pomoc těm, kterým je třeba” říká Salgado.
Dneska je už naprosto prokázáno, že to byly právě fotografie Sabestiaa Salgada, které ovlivnily rozhodnutí lékařů, ba celých lékařských týmů, aby odešli do zemí kde lidé nejvíce trpí. A přináší jim pomoc. Ostatně sám Salgado většinu svých honorářů věnuje právě fondům Lékaři bez hranic nebo Save the Children a dalších.
Dnes je Sebastiao Salgado držitelem padesáti mezinárodních ocenění. Prakticky už neexistuje významná cena, kterou by ještě mohl získat. Lze s uznáním konstatovat, že je největším žijícím fotografem. Proto gratuluji velmi organizátorům této výstavy, Pražskému hradu, Gariku Avanesianovi a brazilskému velvyslanectví, že česká veřejnost má možnost tuhle výstavu spatřit. Děkuji.
V Praze 1. června 2017
Daniela Mrázková (*26. března 1942) vystudovala filosofickou fakultu Univerzity Karlovy, je teoretičkou umělecké fotografie, kritička, kurátorka výstav a autorka několika knih o fotografii. Působila jako šéfredaktorka časopisu Revue fotografie, pracovala v Československé televizi a založila soutěž Czech Press Photo.
