Kurátor: Jan Samec

http://www.becherovavila.cz/vystavy/ales-svoboda-program-art

 Aleš Svoboda absolvoval studium výtvarné výchovy a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde jej učil docent Zdeněk Sýkora, výrazná umělecká osobnost světového formátu. Sýkorovy přednášky i praktické lekce byly zcela nezávislé na tehdejší oficiální doktríně socialistického realismu, učitel seznámil své žáky se základy evropské moderny a posléze i s aktuálními trendy soudobého umění. Vedl i Svobodovu absolventskou práci na téma Reálný pohyb jako umělecký prostředek ve výtvarné tvorbě. Začínat ovšem na počátku osmdesátých let minulého století v tzv. normalizované společnosti jako tvůrce geometrické abstrakce nebylo zrovna jednoduché. Svobodovi se naštěstí naskytlo zaměstnání výtvarného redaktora v hudebním nakladatelství. V devadesátých letech se vrátil k pedagogické profesi, nejdříve jako odborný asistent Kreativního modulu Institutu základu vzdělanosti Univerzity Karlovy v Praze a od roku 2001 působí dodnes jako vedoucí Kreativního modulu na Fakultě humanitních studií stejné univerzity. Svoboda je jedním z mnoha žáků Zdenka Sýkory, ale jeden z mála, který důsledně vychází z principu tvorby svého učitele. Jiří Valoch uvádí, že je vlastně jediným pokračovatelem Sýkorova odkazu: „Ke Zdeňku Sýkorovi se hlásí jako ke svému učiteli dnes řada umělců, ovšem jedině Aleš Svoboda od něj přijímá obecnější estetické a umělecké zkušenosti a od počátku přináší i novou autentickou problematiku“. Svobodovi byla blízká učitelova racionálně konstruktivní metoda i záměrná distance od osobně chápaného autorského subjektu v uměleckém procesu. Identické postoje a názory mu však sloužily pouze jako východisko pro vlastní hledání. Už v osmdesátých letech využil čtvercové rastry pro své obrazy, aby generováním a priori zvolených geometrických segmentu získal různé varianty struktury. Pro rozvoj osobité syntaxe Svobodova uměleckého jazyka hraje bezesporu důležitou roli Struktura 193 z roku 1985. V ní jsou příkladně vygenerovány rady struktur v mnoha alternativách a výsledná variabilita řešení dokazuje autorovu myšlenkovou autonomii. Ten už v počátečním zadání počítal s aktivní účastí elektronického média na vytváření podoby výsledných kompozic z daných elementů, laboroval s téměř nekonečnou radou následných permutací a variant, jež vznikají během generování struktur. Zde najdeme potenciál neukončeného procesu a výsledek můžeme interpretovat jako záznamy aktuálních fází generovaného průběhu. Později autor přidává výrazný fenomén – barvu. Chromatika je podstatná v cyklu Barevné struktury - Proces PSD z roku 2000, ve Variabilní vrstvené struktuře (2004) i v sérii Rostoucích barevných struktur z roku 2006. Podoba exaltovaně barevných ploch v jakoby „tekoucí“ konfiguraci dynamizovala výsledné struktury a vizuálně ji zatraktivnila. V dalším cyklu z roku 2008 – Struktury v procesu – jsou skladebné elementy také v rozjasněné barevné škále, ale exaktně geometricky definovány. K omezené barevnosti černobílé a šedé tonality se umělec vrací v cyklu Chrysé tomé (2012), v němž ale paralelně využívá i barevnou skladbu. V těchto pracích aplikuje klasický proporční kánon – zlatý řez, který je ve výtvarném umění i v architektuře využíván již od antického starověku. Užití poměru zlatého řezu, jež lze vyjádřit i matematicky, je důkazem autorova stálého hledačství a nelpění na doktrínách, byť je sám objevil či definoval. Aditivní vrstvení linií či barevných ploch v daném poměru se mu stává další inspirativní platformou s širokým potenciálem variant, u kterých divák nemusí ani tušit jejich genetický princip. Zlatý řez je jiným způsobem využit i v dalším cyklu nazvaném Te -XT rumor, v němž se autor v roce 2015 vrátil k využití rastru. Rastr dělil vertikálně i horizontálně v kánonickém poměru, zapojil náhodně generované čtverce a kruhy v černobílých protikladech a výsledné prvky využil v poměrech výskytu opět v proporcionálním vztahu k zlatému řezu. Novátorsky se zabýval i tradicí obrazců vznikajících v počítačích vizualizací průběhu periodických křivek různých parametrů, které od počátku počítačového umění obdivovali autoři pro jejich estetickou atraktivitu. Reflektoval matematické principy těchto funkcí (součet sinusových a kosinových křivek o různých vlnových délkách), ale ve své sérii Kroužení z roku 2016 je realizoval v mnoha variantách jako sestavy s náhodnou lokací vzájemně se proplétajících křivek. Všechny vystavené cykly v Becherove vile svědčí o dlouholeté cestě umělce za svým osobitým výrazem, odpovídajícím autorovu osobnímu i vědeckému poznání. Autor svým setrvalým směřováním za vlastní podobou geometrické abstrakce v nás muže vyvolávat mnohé otázky. Například, zda lze pouhou percepcí jeho děl objevit principy, z nichž jsou generována, či zda je zapotřebí nejdříve poznat jejich matematickou platformu. Jsem přesvědčen, že si diváci na tuto základní otázku budou schopni po zhlédnutí výstavy odpovědět sami.

Jan Samec

kurátor a ředitel GU KV

Galerie umění Karlovy Vary - Interaktivní galerie Becherova vila