Jeden ze zakladatelů českého moderního sochařství, Jan Štursa, se narodil 15. května 1880 v Novém Městě na Moravě. Vystudoval sochařsko-kamenickou školu v Hořicích, kde získal dobrý řemeslný základ a vztah ke kameni, která se spolu z bronzem stala základním materiálem jeho tvorby. Hořickou školu absolvoval v roce 1898 s výborným prospěchem a brzy nato odjel na praxi do Německa. V roce 1899 byl přijat na Akademii výtvarných umění v Praze ke studiu u profesora J. V. Myslbeka.

Již svými ranými díly na Akademii prokázal značný talent a jeho dívčí akt Z lázně (1903) zaujal Myslbeka natolik, že ho nechal odlít do bronzu a vystavit na rektorátu AVU. V roce 1904 získal Štursa stipendium na tříměsíční cestu do Německa, Švýcarska, Francie, Anglie a Nizozemí, z níž se dochovaly náčrty, které dokládají význam kresby pro jeho sochařskou tvorbu.

Po absolvování AVU v roce 1904 tvořil ve svém ateliéru Na Maninách, kde pod vlivem symbolismu a secese usiloval o zachycení niterního světa člověka (Život uniká, 1904, Puberta, 1905, Melancholické děvče, 1906). V tomto období vznikla také plastika pro novoměstskou kašnu, Píseň hor (1905), která měla být, dle slov autora, “upomínkou na ustavičně prchající svéráznosti a zvyky kraje”.

Od roku 1908 až do vypuknutí první světové války působil na Akademii jako Myslbekův asistent. Tou dobou se zaměřoval na smyslové vyjádření plného tvaru zralého ženského těla (Eva, 1908, Sedící Eva, 1908 – 1909, Sulamit Rahu, 1910, Toileta, 1910). K mimořádným realizacím z tohoto období patří dvě sousoší pro pražský Hlávkův most: Humanita a Práce (1912 – 1913).V expozici můžete zhlédnout unikátní studii Autoportrétu (1912) pro sousoší Práce.

Za první světové války sloužil Štursa u 81. pluku v Jihlavě a poté na frontě u Haliče, než ho z vojenské služby osvobodilo jmenování profesorem na Akademii v roce 1916. Zpočátku vedl medailérskou školu, v roce 1919 se stal Myslbekovým nástupcem a v roce 1922 se stal rektorem AVU. Tuto funkci zastával do roku 1924. S otřesnými zážitky z fronty se vyrovnával v dílech jako např. Pomník padlým (1918) nebo Raněný (1921). V posledních letech svého života se věnoval převážně portrétní tvorbě. Známé jsou portréty: Max Švabinský (1918), Hana Kvapilová (1918), T.G. Masaryk (1920 až 1921), Alois Jirásek (1921), Leoš Janáček (1924), Božena Němcová (1924) a Bedřich Smetana (1924). V poválečném období vzniklo i významné dílo Dar nebes a země (1921), který pro Štursu znamenal osvobození od trýzně válečných vzpomínek.

28. dubna 1925, krátce po slavnostním umístění Daru nebes a země v Moderní galerii v pražské Stromovce, odešel Štursa dobrovolně ze života. Byl pochován na Vyšehradském hřbitově.

Jan Štursa byl nejen vynikajícím umělcem, ale také významným pedagogem. Na Akademii výtvarných umění v Praze odchoval celou generaci sochařů označovanou jako Štursova škola.

Díla Jana Štursy, která se nachází v exteriéru Nového Města na Moravě:

František Palacký (1902) – na Palackého náměstí

Píseň hor (1905) – na kašně na Palackého náměstí, originál je umístěn ve vestibulu Horáckého muzea

Reliéf Salvátor Mundi (1905) – nad původním vstupem do lékárny na Vratislavově náměstí č. p. 119

Pieta (1915 – 1916) – na katolickém hřbitově, náhrobek Štursovy rodiny a advokáta dr. L. Fialy

Pomním padlým v I.světové válce / dle návrhu sousoší Pohřeb v Karpatech (1918) – v parku na Vratislavově náměstí

Busta T. G. Masaryka (1920-21) – před základní školou na Vratislavově náměstí

Raněný (1921) – před rodným domem na Vratislavově náměstí č. p. 122

Horácká galerie v Novém Městě na Moravě