Výstava Renaty Machýčkové (1988) a Richarda Štipla (1968) je nejenom mezigeneračním setkáním. Je založena v mnohem podstatnější rovině problému, který vyplývá z odlišnosti, ale i komplementarity (vzájemného doplňování a prostupování) ženského a mužského principu. Zmiňujeme-li „principy“, jde v tomto případě především o naladění a způsob vnímání sebe sama, o introspektivní a sebe-reflektivní strategie, které tematizují vztah obou k ontologickým hodnotám, jež jsou včleňovány do vizuální šložky výtvarných děl. Jinými slovy, jde o složky poznání, které lze komunikovat prostřednictvím vizuality.

Není překvapením, že ústředním motivem výstavy je lidská figura a tvář. V obou případech lze hovořit o metafoře „autoportrétu“ v rozšířeném poli. Zatímco se Richard Štipl noří do otázek spojených s odvrácenou stranou lidské zkušenosti, pohybuje se ve stínu, v němž rozvíjí sebezpytné úvahy nad šokující odlišností skrytých a neskrytých (přiiznaných) oblastí lidského prožívání, Renata Machýčková tíhne v malbě k rituálnímu opakování ženské tváře, ale i těla, v nichž intuitivně hledá či spontánně konstruuje ideální typ ženskosti – jako symbol, znak vyplouvající z různě zatíženého podvědomí. Na jedné straně sochařský naturalismus zastavující a analyzující vnitřní emoce, jež se propisují do fyziognomie a gest sobě-podobných bytostí (Štipl), na druhé straně rychlost kresby hraničící s automatismem, který v sobě vyjevuje mnohoznačná podprahová sdělení umělkyně (Machýčková).

Pro oba autory je podstatný samotný proces tvorby, který je do jisté míry „dotýkáním se“ běhu neodbytných vnitřních proměn. Nekompromisní sochařský popis figur u Śtipla má svou analogii v ornamentálních rozlivech jemně prořezávaných papírů u Machýčkové. Obojí cesta deklaruje určitou obsesi spojenou se zraňováním materiálu, deformací tvaru, jež generují určitý druh opakovaného pohybu. Obojí pohyb se zapouzdřuje sám do sebe a podchycuje onen mechanismus repetice, dostředivý rytmus, „ornament“, v němž se však paradoxně, jako v pořekadle, lidovém řezbářství, malování, vyšívání či v „mandale“ skrývá kód zkušenosti. Rozvlnění vizuální, optické, odpovídá citovým vzruchům a exaltacím, které, jako různě silné vlny prostupují tělem a otiskují se v gestech tváří, rukou, v pohledu, v napjatost, křečii, nebo naopak v uvolnění či apatii těla. Výstava VIDÍM, CO VÍM prověřuje divákův zrak. Vede ho za jevovou rovinu figurace, do skrytých míst soukromí a intimity, kde se často, neviděny, odehrávají jedny z nejpodstatnějších věcí.

kurátor: Petr Vaňous

Stage Garden Gallery Crears