Sabina Knetlová (1996) patří mezi výrazné sochařky nejmladší generace. Absolventka Ostravské univerzity vnímá sochu jako otevřenou, variabilní situaci, která je zároveň ztělesněním určitého pocitu či emoce. Vztahuje se vždy ke konkrétnímu prostoru, s nímž navazuje osobní vztah. Na první pohled figurální výraz v sobě zahrnuje latentní odkazy na krajinu, její dlouhodobé geologické „tvarování“, prostorový rytmus a obrysový horizont. Pevná linie vykreslující tvar reprezentuje jedinečnost každého epicentra (jádra), z něhož vedou růstové i pohledové osy (tam i zpět). Takovým epicentrem často bývá hlava, ruka nebo jiná končetina, ale třeba i strom, větev či kámen, které navazují kontakt se svým okolím. Většinou působí pasivně, jako vnímající soustředěná tělesa. Sama v sobě odrážejí a „figurují“ prostor.

Jakoby sochy registrovaly a vstřebávaly rozmanitost a pestrost světa kolem a skrze sebe ho přetransformovaly v redukovaný „předmět“ či „tělo“, které si v sobě podržuje snovost a meditativnost užitého tvarosloví. V tomto směru jsou pro sochařskou práci autorky charakteristické rozpoznatelné stylizační postupy. Ty se generují v typizaci určitého pohybu, spojeného právě s jeho zastavením, obhlížením, promýšlením. Autorka zastavuje procesy plynoucí v čase a nachází situace tichého, meditativního vytržení, jež odhmotňuje povrch sochy a napojuje dílo na procesy koncentrovaného vědomí.

Sochy Sabiny Knetlové nás zbavují tíže fyzického světa i expresivity příliš silných emocí a unášejí nás do stavu jakéhosi rajského bezčasí, přemítání a křehkého hravého snění. Do světa, v němž čas plyne jinak. Neměřitelně a nevymezeně. Pomaleji. Bez stresujícího horizontu zítřka. Někdy možná i introspektivně, pozpátku. Každá socha se stává vhledem do vnitřních procesů, které se cyklicky opakují a vytvářejí v sobě uzavřené entity – akumulátory vitality.

Jasně definovaný tvar spojuje autorka s potřebou přehlednosti a klidu. Socha je výrazně statické médium, které umožňuje autorsky volit, separovat a oddělovat to, co se potom svou hmotnou podstatou vlamuje do proudu nestabilního času, jemuž hodlá čelit, jako loď v rozbouřeném oceánu. Je lidským gestem, jehož podstata předpokládá přesah lidské existence v rámci vymezeného lineárního času směrem k principům cyklickým a nadčasovým. Odtud pochází inspirační vztah Sabiny Knetlové k sochařství Egypta, archaického Řecka nebo gotiky. I proto se do výrazu soch propisuje smysl pro meta-vyprávění, které překlápí osobní rovinu zkušenosti v obecně srozumitelné tvarosloví.

Hlavním sochařským materiálem je pro autorku beton. Jeho vlastnosti zahrnují vše, jen ne sentimentálnost. Určitá surovost tvaru a syrovost povrchu soch je vyvažována a zjemňována použitím průmyslově vyráběných hadic, které v rámci sochy či sochařské instalace znázorňují nervový a výživový systém hmot, tedy oživující prvek organičnosti.

Název výstavy JAK VYPADAJÍ MOJE OČI? odkazuje na dynamický moment vložený do očí některých hlav. Lesklé kamínky jakoby vracely divákovi pohled. Komunikují. Nečekaně. Překvapivě. Nakonec právě oči jsou ve vizuálním umění tím nejpodstatnějším průsečíkem mezi autorem, dílem a divákem. Hmat očí modeluje barevné spektrum prožitku. Beton se pod rukama Sabiny Knetlové emancipuje od hrubé stavební hmoty směrem k artikulaci a zpřítomnění křehkých a zranitelných příběhů a jejich archaičnost zastavuje akceleraci a stres přepjatého dneška.

Dům umění města České Budějovice — Galerie současného umění a architektury