Fotografie mají v moderních postupech zachycování momentu zvláštní místo, dokumentují křehkost okamžiku a v ideálním případě jej uchovávají tak, aby byl co nejlépe rozpoznatelný. Někteří umělci však záměrně volí abstraktnější formy memorizace.

V letech 2015–2016 Geraldine Frisch vyfotografovala opuštěnou továrnu krátce před její demolicí. Místo absorbovalo vzpomínky na svou minulost a zdi vypovídaly o jeho historii. Frisch pomocí svých úhlů a rámování skládá obrazy, v nichž viditelný svět nabývá tajemné kvality. Zároveň se ve světle své vlastní životní zkušenosti zamýšlí nad tím, co to znamená mít kořeny v místě a jak se posouvají hranice v důsledku politických otřesů. Myšlenka posouvání hranic zaměstnává i Magdalenu Jetelovou. V roce 1992 odjela na Island, aby laserovým paprskem obkreslila Středoatlantický hřbet. Pohoří označuje trhlinu, kde se před miliony let oddělily severoamerické a euroasijské desky. Pomocí jednoduché čáry nakreslené kdesi uprostřed ničeho autorka zdůrazňuje absurditu vytyčování hranic. Mezitím, v roce 1997, Hiroshi Sugimoto obrátil svou pozornost k ikonickým budovám. Viděno jeho optikou, jejich obrysy se rozplývají a zbavují se svého časového kontextu, až se zdají ztracené v čase.

Podobné fotografické abstrakce si hrají s naším vnímáním a jsou analogické tomu, jak funguje lidská paměť a chápání – jsou také nejasné, rozmazané a nezřetelné, díky čemuž jsou také nejednoznačné a otevřené pro interpretaci.

Pinakotéky Mnichov - Stará Pinakotéka