Výstava rekonstruuje ikonický environment Zdeňka Berana z počátku normalizačního období (19970-1971), jehož pozdější život je v mnoha ohledech legendární – zahrnuje fáze přeinstalace (1992), pohřbení (1993-1994) a následné exhumace (1999-2000), vstup do sbírek Národní galerie Praha, respektive Muzea umění Olomouc. Poslední fáze nazvaná Elevace evokuje jeho možné „vzkříšení“ – jako výjimečného uměleckého díla, také ale objektu ve sbírkách státní instituce. Projekt je připraven ve spolupráci s NGP. Je součástí projektu Objem duše – sbírka plastiky Muzea umění Olomouc.

Environment Rehabilitační oddělení Dr. Dr. vznikl na samém počátku normalizačního období v suterénu domu na dvoře Šaldovy ulice č. 8, Praha-Karlín, kde měl v té době Zdeněk Beran ateliér. Uzavřen v tomto prostoru podléhal nezadržitelné devastaci, přičemž jediný autentický svědek – historik umění Jan Kříž – reflektoval realitu jeho existence nejen v českém, ale také globálním rámci. Beranovu invenci hodnotil jako “osudovou”, hluboce existenciální a aktuální. V roce 1992 se stal environment součástí slavné Hromady, instalace, jíž se skupina Zaostalých - čítající vedle Berana Bedřicha Dlouhého, Huga Demartiniho či Pavla Nešlehu - zůčastnila výstavy s názvem Situace, doprovázející kongres mezinárodního sdružení výtvarných kritiků AICA. Komentovala jí mj. dravý nástup postmoderny v rané fázi transformačního období. Problémem reinstalace se nicméně Beran zabýval už od roku 1989 - dokládá to bohatý soubor kreseb a modelů, dnes dochovaný především ve fotografické dokumentaci. Výstavy využil pro radikální řešení - pozůstatky environmenu převezl na usedlost Jakuba Kašeho na Lemberku, kde je v následujících dvou letech “dezinstaloval”. První etapa procesu “pohřbívání” je dodnes známa pod názvem “pokus o uložení”, druhá pak jako “pokus o zasklení”. Environment měl být v této podobě přístupný publiku, po zákonitém prolomení skel však došlo k jeho zasypání. Čtvrtá fáze, exhumace, nastala krátce před změnou milénia - přivolána ojedinělým publicistickým příspěvkem Bedřicha Dlouhého a reálnou aktivitou tehdejšího ředitele Národní galerie v Praze Milana Knížáka. V podobě torza se stal environment součástí stálé expozice galerie, v jejichž sbírkách se nachází dodnes. Jeho část, jedno z torz a kufr známý jako Narcis, však pohřbení unikly - a později se staly součástí sbírek Muzea umění Olomouc, podobně jako autorská fotografická dokumentace.

Výstava, kterou připavují obě instituce ve spolupráci a doprovází ji bohatý cyklus přednášek, diskusí a animací, nabízí možnost prověřit životnost environmentu ve smyslu materiálním i konceptuálním. Je stále jeho existenciální podtext platným apelem? Má potřebnou intenzitu navzdory torzálnímu stavu díla? Jakým způsobem s ním lze v kontextu sbírky či expozice pracovat? Probíhá v době desetiletého výročí úmrtí autora, jehož tvorba v období totality i pozdější porevoluční působení dosud nebyla patřičným způsobem zhodnocena. Je logickým přemostěním krátkodobé expozice prezentující sbírky plastiky Muzea umění Olomouc Objem duše a stávající stálé expozice středoevropského umění 20. a 21. století Století relativity. Doprovází ji výpravná obrazová publikace vydaná ve spolupráci s Nakladatelstvím Kant. Součástí reinstalace je model environmentu, na jehož realizaci se podílejí absolventi Ateliéru klasických malířských technik, který na Akademii výtvarných umění v Praze v letech 1990-2012 Zdeněk Beran vedl. V rámci CEAD.space je k dispozici soubor fotografické dokumentace a dobových filmových záznamů.

Muzeum umění Olomouc — Muzeum moderního umění