Pod tlakem válečných konfliktů a mnoha dalších život ohrožujících podmínek je ve světě podle odhadů na útěku z domovů 65 500 000 lidí. Je to největší počet uprchlíků od druhé světové války. Stejně jako tehdy se lidé snaží dostat do bezpečnějšího světa, zachránit život sobě a svým rodinám, stejně jako tehdy je nikdo nikde nechce. Za masou lidí, v níž každý je významný a zároveň bezvýznamný, se skrývají dramatické osudy. O tom je výstava Tenkrát v Evropě. V letech 1938–1953 došlo k největším nedobrovolným přesunům Evropanů v dějinách. Jejich původcem i vykonavatelem byla zrůdná nacistická ideologie a po válce nástup dalšího totalitního režimu, tentokrát komunistického.

Dodnes historici odhalují lokální a individuální dramata, o nichž se nevědělo nebo na která se v rámci celkových hodnocení událostí zapomnělo. S vědomím, že každé z nich fatálním způsobem zasáhlo do života konkrétních lidí, bylo v možnostech výstavy pouze symbolicky připomenout několik proudů těch, kteří se jim snažili uniknout. Zároveň však nebylo možné pominout přesuny milionů Židů, Romů, politických vězňů a válečných zajatců násilně transportovaných do vyhlazovacích táborů.

Pohyb mas lidí, proudících ve čtyřicátých letech Evropou, zpřítomňujeme amatérskými fotografiemi, tedy tak, jak k nám proniká úděl současných uprchlíků. Tehdy jsme to byli MY, nyní jsou to ONI, osobní příběhy lidí jsou stejné. Podobnou vyostřeností se vyznačují i umělecká díla, která společně s fotografiemi vytvářejí duální strukturu výstavy. Fotografie zaznamenávají dramata, v nichž jedinec je manipulován a stává se součástí anonymního davu. Umělecká díla z anonymity vystupují, deklarují osobní svobodu, vzpírají se manipulaci a oslovují konkrétního člověka. Skutečnost transcendují a posouvají do zobecňující polohy.

Záměrem výstavy je ukázat, že dějepis umění je disciplína, jejíž smysl se naplňuje tím, že má co říct k přítomnosti. Patří k paradoxům dějin, že to mohou být právě čtyřicátá léta – až apokalyptické období dvou totalit a války, která vykazují řadu znovu aktuálních znaků, jež však dnes máme sklon přikládat výhradně jiným než evropským kulturám. Z nich, s evropskou, mnohdy arogantní distancí, nejvýrazněji vnímáme nekonečné a pro nás neindividualizované proudy uprchlíků z válkou destruovaných území. Zapomínáme, že něco podobného zažila Evropa právě ve čtyřicátých letech.

Čtyřicátá léta – doba nesvobody a neustálého nebezpečí, statisíce uprchlíků proudících napříč Evropou i mimo ni a přitom je nikde nikdo nechce, miliony odvlečených a zavražděných. A umění? Jediné místo skutečné tvůrčí svobody zůstává v umělci samotném, v jeho touhách i zlobě. Proto se výstava zaměřuje právě na tyto dva aspekty. Umělecká díla vybraná bez zřetele na jejich skupinovou a další příslušnost, zato ale s vyhraněně soukromým až provokativním postojem ke světu, k jeho odvěkým, tehdy však bezskrupulózně ničeným hodnotám, budou prezentována přímo na pozadí co největšího množství malých dobových dokumentárních fotografií prchajících a násilím odvlečených davů lidí – mladých, dětí, starých, nemocných…, a vizualizována uspořádáním do grafů se statistickými čísly.

Výstava by měla být obrazovou esejí o zachování osobní integrity v krajní existenciální situaci.

www.zpc-galerie.cz/cs/tenkrat-v-evrope-cesti-umelci-v-totalitnich-rezimech-1938-1953-816

Západočeská galerie v Plzni - Masné krámy