Místně a časově specifická intervence pro Igloo byla inspirována rozloženým tělem vozidla, který kdosi nechal v přístřešku na strmém brněnském pozemku bývalé zahrádkářské kolonie, kde Michal Mitro žije a pracuje. Dekomponovaný relikt mechanismu symbolizující akceleraci pohybu těl, zboží a myšlení, se v tmavém sklepě proměňuje v doličný předmět. Odkazuje ke snění modernity o nevinnosti momentu zrychlení, neomezené mobilitě, ekonomickém růstu a bezstarostném pohodlí. V druhém plánu také o uhlíkové stopě, problematice životního prostředí a propojenosti hudebního automobilového, a fosilního byznysu.

Stará Felicie, molitanová sedadla a zasněžené silnice. Benzínová nostalgie a benzinem také voní celý interiér auta. Mám tu vůni rád, a proto si na zpětné zrcátko stromeček Wunder-baum nevěším. A taky mám rád autorádia. To na kazety se mi už pokazilo a to na CD taky. I když to není úplně ono, pouštím si při jízdě muziku přes Spotify z mobilu do bluetooth repráku…. Někdy si muziku pouštím i do sluchátek, ale to potom zase neslyším hučení motoru. A naopak: hučení motoru přehlušuje poslech. Protože autům bez muziky jakoby něco chybělo. Možná jsou pak až příliš intimní? Nebo možná až moc syrová? Syrová jako je surová ropa, ze které se rafinování benzin do aut vyrábí? A na Vánoce budou zas na silnicích zácpy.

Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě [Komenského 10]