Jaký smysl mají v současném umění a konkrétně v mé práci umělce skleněné foukané vázy, lze jen složitě interpretovat.

Začalo to v roce 2018, kdy jsem rozpačitě reagoval na nesmělou výzvu, abych se pokusil udělat, navrhnout, jednu, maximálně dvě, tři vázy pro nově vzniklý, netradiční hotel Nezvalova Archa v Olomouci, který jsem interiérově, ale i v exteriéru pomáhal realizovat se zadavatelem, přítelem Markem Novotným.

Ovšem pak v malé sklárně, někde na Českomoravské vysočině, kam jsme nakonec dorazili, už nešlo něco jen tak splichtit. Náhle to byla zajímavá výzva, ačkoliv jsem do té doby ke sklu, a dlužno říci jak k tomu účelovému, tak rovněž k uměleckému, byl spíše odtažitý, skeptický. – Proč? No proto, že se mi sklo jako takové vždy zdálo příliš efektní, protivně podlézavé skrze své božsky „hluboké“ i povrchní světelné dispozice.

No a co dodat, postupně mne samotná „magie“ zhotovování docela vtáhla, ale stále jsem ji chtěl „pokořit“ nemožností technologické její výroby. Kladl jsem tak často pro skláře, kteří z mých návrhů vycházeli, nesmyslné, nereálné požadavky. Byl jsem tam tak za idiota. Nakonec, a díky jejich trpělivosti, vznikla celá řada váz, každá v jednou originálním ztvárnění. Mnohé jsou opravdu explicitně nebezpečné, mají v sobě například implantované žiletky, trny, ocelové pily i ostnaté dráty.

Závěrem si dovolím říci, co mne po dvou letech, kdy jsme s Markem Novotným průběžně jezdili i v zimě do oné sklářské manufaktury, že jsem sice stále obezřetný vůči sklu, ale udrželo mne.

Možná z čiré mé zvědavosti i jistého rozverného bláznovství a touze po změně a pátrání po nesrozumitelnosti, či nejasnosti?

Nikdy si obecně v mé práci umělce významy, či jejich formu nedefinuji předem.

Mohu se jen ptát: je to snad má hlava, co je v plamenech.

Oblastní galerie v Liberci