Vnitrozemská plavba v Čechách představuje vděčné a dosud jen málo prozkoumané téma. Ve třech tematických celcích představuje výstava často známé obrazy, jejichž témata jsou poprvé věrohodně identifikována. Nechybí ani legendární parník Primátor Dittrich, jak jej zachytil Josef Šíma. Počátky plavby na Vltavě a Labi, stavba lodí v Čechách, rozvoj paroplavby na Vltavě a její přerod z hromadné dopravy na turistickou atrakci, to jsou hlavní témata výstavy. Soubor doplněný kontextuálním materiálem (kresby, karikatury, fotografie) ukazuje vývoj vltavské plavby od 70. let 19. století až po díla Skupiny 42 a jejích současníků. U nově zjištěných námětů zahrnuje výstava fotografickou dokumentaci, která k jejich identifikaci vedla. Těžiště výstavy tvoří díla Jakuba Schikanedera, Josefa Šímy, Karla Holana, Otakara Mrkvičky, Kamila Lhotáka a Václava Bartovského. Zastoupeni však jsou i Bedřich Havránek, František Chalupa, Antonín Chittussi, Čeněk Choděra nebo Vilém Ströminger. Doplňkem výstavy jsou trojrozměrné exponáty, ilustrující vývoj plavby na Vltavě v 19. a v první polovině 20. století.

„Pražské ‚salonní‘ parníčky Goldmannovy a jejich ředitelé prosluli svým pudem, jímž umějí namakati jakoukoli překážku a vraziti do ní – a tak stalo se i tentokráte. Již kynul přístavní plůtek, již házel parníček předkem i zadkem, tápaje jako ve spaní, kde by se břehu zachytil, pojednou však otřásl se prudkým nárazem, pod vodou něco chruplo, předek parníčku se vyhoupl, šroubek utichl, parníček stál — asi dvacet kroků od břehu. A hned po tomto zlověstném nárazu a zastavení ozval se něčí hlas: ‚Hrome, někde máme díru!‘“ Kdo by neznal Otce Kondelíka a ženicha Vejvaru, nejpopulárnější český humoristický román přelomu 19. a 20. století? Goldmannovy parníčky, ‚ožralé rybičky‘, jak jim přezdívali Pražané, ovšem sehrály v životě Čech mnohem důležitější roli, než jakou jim přisoudil Ignát Herrmann.

Ve své přezíravosti nebyl sám. „Ty tři čtyři směšné kafemlejnky a dva tři větší kolové parníky, to je vše: jako před patnácti lety,“ psal Karel Čapek ve fejetonu Vltava roku 1923. Ilustroval tím obecně rozšířený postoj, který Pražané k lodní dopravě na Vltavě zaujímali, aniž by si uvědomovali, že právě toho roku přepravily pražské parníky více než 1 340 000 cestujících, že počet jejich pasažérů v letech 1911 až 1925 nikdy neklesl pod jeden milión ročně a v letech 1920 a 1921 dokonce přesáhl dva miliony ročně.

Čechy jako vnitrozemská země pohlížely na lodní dopravu vždy s nedůvěrou a podceňováním. Přitom ve skutečnosti hrála mnohem významnější roli, než by se z literárních svědectví mohlo zdát, a byla také častým námětem výtvarných děl. Bizarním výsledkem této dichotomie je to, že řada obrazů, jejichž námětem je vnitrozemská plavba v Čechách, zůstala neidentifikována, nebo byla dokonce popsána jako cosi zcela jiného. Proslulé Goldmannovy parníčky maloval nejen Jakub Schikaneder, ale také například Josef Šíma. Je příznačné, že Šímův obraz parníčku Závist Pražské paroplavební společnosti byl déle než tři čtvrti století veden pod názvem Na Seině. Jiný pražský kolesový parník, který Šíma namaloval, byl donedávna v jiné veřejné sbírce zase znám pod názvem Z Marseille.

Západočeská galerie v Plzni, Výstavní síň "13"