Sochařka Veronika Durová a malířka Kristýna Šormová se setkávají na společné výstavě v legendárním „Makráči“, aby skrze své sochy a malby pohovořily o přítomnosti i nepřítomnosti, o tušeném pohybu, o něčem pevně ukotveném a zároveň nepostižitelném.
Pružní, ohební atleti a skokani Veroniky Durové zdají se být ve velmi dobré kondici. Bez problémů se staví do gymnastického mostu, v ladném skoku levitují v nebezpečné výšce či předvádí perfektní šipku, až by se nám chtělo zatleskat a zvolat: bravo! Není ale vše tak, jak se na první pohled může zdát. Dojem bezstarostného mládí plného síly ještě umocňuje tvrdost použitého materiálu. Acrystalová imitace černého mramoru je tu ovšem narušena využitím sádry, která z pevného a pružného těla činí křehkou lidskou schránku a z radostného mládí trpnou připomínku pomíjivosti lidského života. Náhle si začneme všímat dalších detailů – zlatá barva jablka, ze které se skokan rodí (nebo se v něj naopak proměňuje?), je zářivá, přitahuje… a zaslepuje. Všichni dobře víme, že utržené jablko nevěstí nic dobrého. A co živoucí fosílie, na jejímž krunýři se do mostu protahuje atlet? Zůstane člověk na světě sám podobně jako tento osamocený rod, jemuž všechny příbuzné druhy vymřely?
Poloabstraktní obrazy Kristýny Šormové odhalují zvláštní krajinu autorčiných emocí, ve které můžeme sem tam zaznamenat náznak něčeho, co nás z počátečního – až meditativního – klidu uvrhne do jakési nervozity. Nejsme tu sami, rozmazaný, mihotavý pohyb prozrazuje přítomnost někoho (či něčeho?) dalšího. Proběhl tudy člověk nebo zvíře? Byl to snad nějaký lesní duch nebo jenom zafoukal vítr? K navázání potřebné atmosféry a genia loci daného místa využívá Šormová pro malbu olejem na papíře velký štětec i ruce. Inspiraci nachází v experimentech s vlastními analogovými fotografiemi. Křiklavá barevnost obrazů je ovšem odrazem digitálních technologií, které byly v době vzniku tohoto cyklu – tedy v měsících nucené covidové izolace – jediným prostředkem komunikace se světem. Další vystavená díla, která jsou určitým druhem autoportrétu autorčina podvědomí, nechává Šormová tvořit samotnou přírodou. Tzv. zmrzláže vznikají akvarelovou malbou při mrazu, přičemž náhodné skrumáže tvarů pak autorka doplňuje dalšími motivy či otisky.
Jako můžeme v díle Kristýny Šormové zaznamenat odkazy k umělkyním Aleně Kučerové či Adrieně Šimotové, navazuje instalace Veroniky Durové, která je pojítkem celé výstavy, na dílo Evy Kmentové. Sádrová kráčející chodidla, která se vydávají na svou cestu za dalšími, čekajícími na druhé straně chodby, se postupně mění ve stopy, aby v polovině svého putování zmizely nadobro. Cíle své cesty nedosáhly. Výstava je tak skrze pomíjivost a křehkost lidského těla věnována otiskům našich životů, které působením času vymizí beze stopy.

Galerie Makráč