"Když jsem se odvážil do neviditelných záhad času, v době mužů dvou tváří, ptal jsem se sám sebe, co tak ještě mohu objevit, když se zrcadlo v jiném odráží a když ani nepotřebujeme vidět svůj odraz, abychom mluvili sami pro sebe. Když nepřítomnost lidského těla poukazuje na vzrušující scénu pornografické produkce zjednodušené reality a strach se rychle šíří, je třeba si znovu sestavit roztříštěný život, smrt a vše ostatní a z hloubi vydolovat smysl toho všeho. Abych mohl znovu spojit, co bylo již jednou rozděleno, musel jsem se chopit toho, z čeho jde strach, opustit své jistoty a nevyhnutelně se postavit úlomkům reality, které plují v pozůstatcích času. 

Nešlo ani o to zachytit realitu, ale představit ji po svém, abych ji mohl přesáhnout. Drsnost a smyslnost těla jsem dráždil až do jejich samého základu, jejich odhmotnění, v plném slunci. Zničit a uchránit před zničením. Zvíře není daleko, číhá hned vedle pasti. Slib jako výhrůžka. Abychom ji odhalili, potřebujeme knihu psanou Braillovým písmem. 

Kombinace realistických předmětů, které vychází z představy mé běžnodennosti zde dosahuje takřka mnemonických rozměrů. Působí jako odpověď přeludům z onoho světa. Vrhám se, abych se v ústraní mohl lépe proměnit. Ticho po pěšině. A v tu chvíli se objeví spojitost, která rozhodně nebyla plánovaná. Aby byla zachována věrnost, je třeba riskovat. Člověk budoucnosti je ten, kterému bude sloužit paměť. Jistě, pojmenovávat již znamená tvořit." 

Gérard Berréby

DOX - Centrum současného umění