Tvorbu Krištofa Kintery zná české i zahraniční publikum především díky jeho sofistikovaným kinetickým sochám a monumentálním, technicky náročným instalacím v galeriích i veřejném prostoru. Jen těžko si lze v kontextu jeho komplexních projektů představit klasičtější umělecké postupy jako je kresba.

Přesto nemalou část svého díla, které se průběžně věnuje už téměř dvě desetiletí, označuje Krištof Kintera právě jako „kresby“. Jde vlastně o téměř trojrozměrná díla jednotného formátu, která by většina lidí považovala spíš za koláže či asambláže. Pro Krištofa Kinteru jsou to ale jednoznačně kresby. Především proto, jakým způsobem vznikají - spontánně, rychle, s lehkostí. Jejich přímočaré kompozice vytváří s omezeným množstvím prostředků - nalezených a „spotřebovaných“ věcí a materiálů naší každodenní existence. Důležitou roli v nich má často text. Starý polštář s očima z  vypálených žárovek pochybuje o svém přínosu evoluci (I Doubt my contribution to evolution), zmačkaná plechovka smutně hlásí, že se každý den zkouší dát dohromady (Shaping myself everyday), rozbitá televizní obrazovka se zklamaným výrazem oznamuje, že „Všechno je jinak.“ Doslova rána sekerou je vytesaný nápis Nikdo nemá nic. Jednoduché, přesto vizuálně působivé aranže, krátké razantní texty, hravost, ironie, nadsázka.

Způsob, jakým Krištof Kintera jednotlivé předměty a texty skládá do výsledné podoby připomíná právě samotný proces kresby. Jsou to rychlé skici, vizuální záznamy myšlenek, toho, co si přes den umělec ukládá jakoby mimoděk někam do zadních přihrádek paměti - útržek věty či myšlenky, emoce, barva slova, text písně, otřepaná fráze, kus reklamního sloganu - aby je při první možné příležitosti, kdy je zpátky ve svém ateliéru, vylovil a rychle, než je zapomene, dostal na papír, nebo v tomto případě na desku. Vzniká tak vlastně určitá forma deníku - osobní zpověď umělce, kdy na jednotlivých stránkách zaznamenává to, co ho zajímá, těší, frustruje i děsí. Zároveň se v nich ale dotýká našich vlastních nejniternějších pocitů, radostí, tužeb, bolestí a strachů. Rentgenuje drobné
zlomeniny našich vztahů, stetoskopem naslouchá tlukotu našich myšlenek, skalpelem popichuje naše ega a běžné problémy hasí přístrojem s výmluvným nápisem LOVE.

Během let vznikly už stovky kreseb a deník se dál postupně rozrůstá. Zároveň jeho stránky nikdy nezůstávají dlouho na jednom místě. Ocitají se v salonech sběratelů, právnických kancelářích, lékařských ordinacích i obývacích pokojích, kde začínají žít svůj druhý život. Teď se poprvé - a možná na dlouhou dobu naposled - setkávají na třech patrech věže Centra DOX. Kniha mouder, zeď
nářků, apotéka ctností a neřestí? Jak by řekl Shakespeare – Cokoli chcete. Deník Krištofa Kintery je tu pro vás. A jak vám může pomoci? Posuďte sami.

Kurátorka: Michaela Šilpochová

DOX — Centrum současného umění