Václav Rožánek kreslil a maloval z čiré nezbytnosti od mládí do konce života. Byl formálně neškoleným samoukem, ale radilo mu několik dobrých přátel: už jeho učitel na reálce, krajinář Josef Velenovský, později bratranec Jiří Kaiser a po válce přijal ho nejednou vlídně i Emil Filla. Po léta setkával se s Oldřichem Smutným a stal se jeho soukromým žákem. Zaujal Jaromíra Zeminu a měl ho rád i táborský malíř Karel Walter. Jeho odkazem se po léta zabývá David Bartoň, který tu sám nedávno vystavoval a Rožánkovu výstavu pro galerii připravil.

Tak jako Vladimír Boudník, byl pan Václav trvale zaměstnán a pracoval jako strojní zámečník. Malbou se neživil, ale byla mu vším. „Belle matiére“ (krásná hmota), tady doslovně nádherný materiál drsně krásné povahy hmoty v její samotvořivosti je snad nejvýstižnějším pojmenováním toho, co je pravým smyslem všech jeho syrových obrazů a výbušných kreseb. Motivy nezobrazují, ale hmotou zpřítomňují. Ve své neuhlazenosti lávové povahy jsou jedinečným objektem. Barvy mu samovolným proudem „tečou“ a rozpíjejí se, navrstvené na sololitu, kartonu či plátně.

Používal levné technické prostředky: latex, emaily, asfaltový lak nebo tiskařské barvy. Vyhovovaly potřebě syrovosti, struskové podobě hmoty jeho hlav, aktů, zátiší i krajin, motivů přírodních i městských prostředí. Působí svým hutným výrazem, podaným výmluvným gestem ruky. Jsou blízké Jeanu Dubuffetovi a jeho Art brut, a přece, vedle Jana Křížka, Karla Havlíčka, paní Marie Kodovské a řady dalších, patří k nim a zároveň, stejně jako oni, je Václav Rožánek nezaměnitelný. Úplně jiný a jinak vyhraněný. Přehlížený, ale pro Karla Waltera byl nejlepším z jihočechů. Přímočaře prostý, přirozeně skromný a malbou až umanutě posedlý, nedbal na její čistotu ani na drobnokresbu a jen výraz, silný a naléhavě zvoucí do jeho expresívně lyrické výpovědi, byl mu cílem. Nechme se vtáhnout spolu s ním, už jen v mlčení, ve výmluvném tichu beze slov..

Miroslav Koval

Galerie Jiřího Jílka