Výstava konfrontující úděly lidských těl v dílech současného umění a klasické moderny. Lidská tělesnost je zde chápána jako příběh potýkání se našeho vědomí pomíjející fyzické existence s řadou společenských, kulturních i násilných aspektů vypjatých dějinných období, jakými byla 1. polovina 20. století, ale jímž je zjevně i naše doba. Umění není jistě jen pouhým zrcadlem své doby, ale také aktivním hráčem, rozehrávajícím o naše těla boj se sítěmi ideologií, pokušení a jiných sil ovládajících náš svět.

Vystavující umělci:
Zdenka Burghauserová, Barbora Fastrová, Emil Filla, Jaroslav Grus, Georges Kars, Ernst Ludwig Kirchner, Pravoslav Kotík, Svatopluk Máchal, František Muzika, Václav Nejtek, Antonín Pelc, Vít Svoboda, Václav Špála, Karel Šourek, Vojtěch Tittelbach, Marie Tučková, Jan Trampota, Josef Váchal, Zuzana Žabková – Eva Priečková, Ladislav Zívr.

Naše těla jsou něco, co vnímáme jako první hranici nás samých. Především náš vlastně největší orgán – kůže je tím, co je liminálním místem neustálého dialogu mezi vnějším světem a tím, co se děje skrytě v nás vevnitř. Tuto hranici při našem pohybu v okolním světem neustále ověřujeme a často narušujeme, abychom si ji následně zase uvědomili. Stačí se o něco opřít a přizpůsobit se jeho tvaru, nebo naopak svými končetinami do něčeho sáhnout. Tato amorfní pružnost naší tělesné hmoty je vlastně i zajímavým podobenstvím o hranici sebedefinice našeho já, které se podobně přizpůsobuje i vypíná vůči svému společenskému rámci.

Na této výstavě by měl být tento tak všudypřítomný tělesný moment zohledněn konfrontací dvou oblastí umělecké tvorby, které mají leccos rozdílného, ale i až nečekaně analogického. Na straně jedné jsou díla současných umělkyň a umělců, typická svým zájmem o aktuální situaci lidské tělesnosti, její neustálé potýkání se s opakujícími se i zcela novými úskalími. Na straně druhé je to imaginativní chápání tělesnosti a její „elasticity“ v tvorbě modernistických umělců první poloviny 20. století.

Na výstavě bude prezentovaná řada děl předválečného modernismu 1. poloviny 20. století, jejichž výtvarná řeč je založena na expresionistické či kubistické reinterpretaci zobrazení lidského těla. I když pojetí těchto děl může pro někoho na první pohled být spíš výsostně formalistickou hrou, pravdou se může ukázat pravý opak, jak o tom svědčí nejen řeč tak ikonických děl světového umění jako je Picassova Guernica, ale i řada prací ze sbírek VČG. Lidské tělo jako středobod krutých historických zvratů 20. století, jeho destrukce, disciplinace, komodifikace i všechny další formy sociopolitického „sochařství“ ideologií a režimů, jsou jakousi temnou stranou zrcadla, v níž se odráží osudy estetické řeči těchto uměleckých děl.

Většina z nás asi nečekala, že v novém 21. století řady oněch temných mračen století dvacátého znovu zastíní sny o lepším světě. Tak jak si je ještě před první a pak znova před druhou světovou válkou vysnily umělecké avantgardy i politická hnutí. Vztah současných umělců k lidské tělesnosti možná i proto v několika polohách v určitých aspektech někdy vědomě, někdy spíše intuitivně navazuje právě na dědictví oné předválečné moderny. Je tomu tak v tradičních výtvarných technikách i v kontextu performativní tvorby a videí.

Viktor Čech

Východočeská galerie v Pardubicích — Zámek