Ovládnutí hlíny vyžaduje speciální individuální dovednost, čas, trpělivost i energii. Jde o hmotu disponující výraznou plasticitou, tvárností, dovolující realizace od monumentálních objektů přes drobné útvary, jemné, křehké plastiky a propracované detaily po zcela originální vizuální realizace pronikající do současného vizuálního umění. Při respektu keramických zákonů, které nelze obejít, v kombinaci s ovládnutím nových principů myšlení o hmotě, skýtá hlína zvláštní prostor pro neomezenou tvarovou vizuální improvizaci. Helena Samohelová je příkladem autorky, která skrze svou keramickou tvorbu poukazuje na specifičnost i oprávněný respekt vnímání média hlíny v současných uměleckých diskurzech. Heleninou doménou je jazyk geometrické abstrakce, odrážející se jak v objektové, tak reliéfové tvorbě. Prostorovému a strukturálnímu uspořádání dominují jednoduché tvary, které do sebe velmi citlivě vstřebávají principy rytmizace prostorových forem. S hravostí a smyslem pro humor se zmocňuje poddajnosti hlíny v efektu jedné strany, jedné hrany Möbiovy smyčky, kterou deformuje a transformuje z dvojrozměrné plochy do trojrozměrné dimenze. Fascinuje jednoduchostí, zároveň princip lichého počtu příčných přetočení dává impulz k nekonečným formacím nikdy nekončících a nezačínajících komplikovaných přechodů rubů a líců. Jde zde o konstrukci monumentu pohybu, časovosti, linii myšlenkového řetězení, prolínání a proplétání dvou stejných tvarů, ale i o prostor k rozporování či přijetí kontrastů. Zajímá ji polarita pozitivu a negativu, konkávních a konvexních tvarů, kde se promítá téma jedinečnosti energie člověka ve své každodennosti, zemitosti i přirozeném spojení s přírodními materiály, s podstatou bytí. Ne nadarmo platí, že jednoduchost je nekonečná dokonalost.

Helena Samohelová patří k výrazným osobnostem české keramické tvorby, kteří do uměleckého života vstupovali v době, která na jednu stranu na chvíli otevírala naděje na relativní svobodu tvorby, na druhé straně ji však normalizace velmi rychle zavřela. Sledujemeli průřez Heleniny práce od jejích začátků po dnešek, její přínos spočívá ve vyvážené komplexnosti, ať již jde o vlastní volnou tvorbu, tak její průniky do architektury skrze originální reliéfní obklady. xxx Řadu realizací Heleniných plastik a reliéfů najdeme ve veřejném prostoru coby součást pražské architektonické realizace: např. keramický obklad restaurace v obchodním domě Kotva (1974), stěna v bývalé České spořitelně na Jungmannově ulici v Praze (1975), bufet personálu Kongresového centra v Praze (1980), design stanice Můstek metra B a stěna ve druhém vestibulu (1985), stěna Mensy Jaderné fyziky UK v Praze Tróji (1986), hala bazénu hotelu Panorama (1986) nebo dnes už téměř neexistující keramické obklady ve vestibulu pražského hlavního nádraží, které zmizely při rekonstrukci. Její práci najdeme i v izraelském městském divadle Beer Sheva.

Výstava nabídne retrospektivní ochutnávku průřezem drobné objektové a reliéfní tvorby Heleny Samohelové, ale i podnět k hledání geometrického principu při pražských toulkách.

Galerie Jiřího Jílka