Tvorba Sofie Švejdové (1990) představuje v rámci současné české umělecké scény pozoruhodný fenomén rychlé vitální malby. Boj o výraz tu není prioritně vázán na iluzi předmětností a není ani zatížen předem deklarovanou sdělností, nýbrž spočívá prioritně v samotném osvobozujícím malířském procesu. Nelze to však chápat tak, že by mu byla dávána maximální možná přednost před jakýmkoliv reflexivním přístupem, nýbrž spíše tak, že se sám ve svém operativním pohybu (malířský proces) stává tímto principem, principem divoké reflexe.

Specifikou tohoto přístupu je komplexní přítomnost autorčina subjektu uvnitř vyvíjeného pohybu spuštěného malířskými výrazovými prostředky. Obraz, který vzniká bezprostředně a živelně, je rychlým sledem nereflektovatelných rozhodnutí. Svým založením tak odpovídá tomu, co bychom mohli nazvat autorčinou svébytnou „antropologickou konstantou“, jež se tu „vyjevuje“.

Zakládající vrstvou nekontrolovaného automatismu prostupují obrysy tvůrčího temperamentu, který z žhavého magmatu chrlených emocí tvaruje útržky paměti, vzpomínek, aluzí na konkrétní předmětnost, figuraci, vzdálenou i blízkou krajinu, jednoduše na vše, co se samovolně integruje a komprimuje do rychlosti, v níž obraz vzniká.
Je to právě rychlost, která se zdá být jednou ze základních podmínek udržitelné vitality forem. Rychlost ve vazbě na barvu vytváří „prostor proměnlivosti“, výrazové pole plné plodné rozpornosti a erotického napětí. Toto pole je možno fixovat, zdá se, pouze za podmínek před-reflexivního stavu, respektive stavu, v němž subjekt prožívá bezprostřední vytržení z totality věcných stavů, osvobozuje se z jednoznačné intencionality fenoménů, protože sleduje jeden jediný partikulární fenomén, a tím je síla vlastní emoce, která se vlamuje jako vztahová a formotvorná síla do světa smyslových jistot, aby bezohledně přeskládala jeho zavedené, konvenční základy.

S partikulárním fenoménem malířské emoce tu jde ruku v ruce radost z možnosti její materializace. Spíše než o duchovní dimenzi tvorby jde u Sofie Švejdové o „umění malířské akce“ v „konkrétní situaci“, přičemž „akčnost“ reprezentuje nakládání s barvou (malba prsty a sprejem) a „situovanost“ místo, v němž autorka obraz vyvíjí a které mimovolně i přímo vstupuje do konstituce malířského procesu.

RED FLAG představuje výběr autorčiny malířské tvorby s důrazem na nejaktuálnější obrazy. V nich se projevuje zájem o signální červenou a oranžovou tonalitu. Výstava nabízí možnost zpětného „listování“ v čase. Zatímco poslední obrazy vzniklé v rámci letošního mikulovského symposia (a jako rezidua z tohoto intenzivního malířského pobytu) charakterizuje tvarová redukce a „osekanost“ kompozic, starší díla lze číst spíše jako „krajiny“ na způsob ustalujícího se vnitřního modelu. Smysl pro znak a barevnou komprimační zkratku ohlašuje v díle Švejdové novou etapu.

RED FLAG (Červená vlajka) je metaforou rudého plátna třepotajícího se ve větru. Aniž bychom mu sami propůjčili jednoznačný význam, vyzařuje mnohoznačnou sémantickou auru, která se zdá být vysoce radikální. Lze ji vnímat jako ostrý signál neadresně vyslaný do smyslově harmonizované zkušenosti, nebo jako klín vražený do polarity světla a tmy. Červená barva si podmaňuje své okolí. Má v sobě psychoanalytické, politické, erotické i čistě existenciální konotace. Může reprezentovat vitalitu stejně jako ohlašovat smrtelné nebezpečí. Stupeň její vnitřní rozpornosti je v rámci barevného spektra maximální. Její vizuální vazba na zdánlivě pevný svět předmětů je od počátku aktem subversivní vůle. Věci se stávají malými vybuchujícími a hořícími planetami. Za jmény předmětů srší procesy permanentních a zrychlených proměn. Svět se pak jeví jako vesmír zbavený uklidňující, protože jednotící přehledné mechaniky a hrozící krásou termonukleárního mejdanu. I to je stupeň vitality vražené do jednorázového, ohromujícího malířského výkonu Sofie Švejdové.
Petr Vaňous

Sofie Švejdová (nar. 1990 v Plzni) – v l. 2009 – 2014 absolvovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (ateliér Malby, Stanislav Diviš, Jiří Černický). V r. 2008 prošla zahraniční stáží na Intership at Royal Academy of Fine Arts v Antwerpách (Belgie). Autorka pravidelně vystavuje od r. 2012 v Čechách i zahraničí. Naposledy jsme se mohli s jejím dílem setkat na samostatných výstavách +50° (2020, Pragovka Gallery, Pop Up, Praha), Skleník (2021, Karpuchina Gallery, Praha), Over the Age (2022, Galerie F. Jeneweina, Kutná Hora), Tři dny beze spánku (2022, Galerie Vyšehrad, Praha), nebo na letošním 29. ročníku mikulovského symposia.

Dům umění města České Budějovice — Galerie současného umění a architektury