Sochař a restaurátor Jiří Novák (1922–2010) patří k nejprogresivnějším tvůrcům v oblasti českého prostorového umění zejména 60. až 80. let 20. století. Přestože se v roce 1968 rozhodl dobrovolně nevystavovat a odmítnutím podepsání Anticharty dobrovolně odešel ze Svazu českých výtvarných umělců, přece jen v 70. a 80. letech 20. století realizoval s několika architekty několik významných děl ve veřejném prostoru (např. na střešní zahradě Federálního shromáždění v Praze, sídlišti Kochmanka v Kralupech nad Vltavou, u mateřské školy na Proseku v Praze, dva vstupní emblémy Československé televize v Praze aj.). Zásadní pro jeho tvorbu byly tvůrčí postup, až inženýrská konstrukce a užitý materiál, z něhož si oblíbil zejména železo (vynalezl unikátní tvarování kovových plátů do vypouklých, organicky působících objemů) a umělou hmotu – laminát. Zásadní pro něj byla návštěva Světové výstavy v Bruselu Expo 58, kde se setkal s mobilními plastikami Alexandera Caldera. Od té doby začal v plastice řešit pohyb a jako první v tuzemsku vytvářet mobily – sochy s možností pohybu způsobeným vzduchem, vodou, elektromotorem či divákovou interakcí. Jeho dílo je proto řazeno ke konstruktivistickému a kinetickému proudu. Ve formě vycházel Novák z přírody, a to co se principu konstrukce a různých druhů pohybu týče. Pozoruhodná je rovněž Nováková restaurátorská činnost. Vytvořil desítky rekonstrukcí a kopií zejména barokních křížů, madon, kalvárií, morových sloupů v Praze, na severní Moravě, Litoměřicku, Jablonecku, Liberecku, Semilsku.

Výstava připomíná tuto mimořádnou osobnost výběrem jeho interiérových plastik a modelů k exteriérovým realizacím, a to ze soukromé sbírky. K vidění budou také dobové fotografie zachycující Novákovy realizace ve veřejném prostoru.

Galerie Octopus