Obrazy Petry Švecové tím, jak jsou zpracovány a jak se jeví, naplňují status prvotních, esenciálních situací. Jejich hlavním rysem je otevřená, ustalující se forma, která naznačuje nejednoznačný „pohyb události“, jež se často ještě neváže k věcným formám zkušenosti, nýbrž jako by se vznášela v atmosférických vrstvách nad vším hmatatelným a fyzicky ověřitelným. Každá ze zpřítomněných „situací“ se odehrává v rozhraní viditelného a pociťovaného. Víceznačnost toho, co vidíme, je dána vzdáleností, z níž je proces proměn konstituován a ve svém malířském ustalování reflektován (někdy to může být i extrémní blízkost). Ocitáme se na horizontu snížené viditelnosti. Tento smyslový filtr stojí za „klimatickým efektem“ malby (autorka zmiňuje v této souvislosti „vystupování z mlhy“). To, co je tu esenciální, má tendenci nastolovat v divákovi předpoklady pro distanční či naopak angažované vnímání obrazové roviny v závislosti na použité studené či teplé chromatice stejně jako na roli „věcných“ odkazů a nápovědí.

Základním motivem obrazů Petry Švecové je tedy „aura dění“ či atmosféra jako rovina formátování pro tematizaci vytčeného problému. Tematizace se potom odehrává zpravidla v obrazových cyklech či souborech. Obrazy tak společně skládají mapu registrací, v nichž je téma malířsky, rozuměj smyslově, „dotýkáno“. Výstava nazvaná Chůze lesem má dva inspirační zdroje. Prvním je autorčina linie květin a zahrad, které se postupně transformují do metafory chráněného území, kam se lze utéct a kde se lze schovat před dotírajícím vnějším světem s jeho informační i praktickou brutalitou. V tradiční rovině ji můžeme vnímat jako motiv hortus conclusus, místo ochrany před brutalitou poznání, místo jakési rozumové „panenskosti“, jako obdobu rajské zahrady. Druhým inspiračním vzorem je stejnojmenný esej německého autora Ernsta Jüngera z roku 1951, jehož téma v návaznosti na aktuální geopolitické dění v Evropě odkazuje k principiální roli „cesty“ a „směřování“ v době společenských a politických krizí spojených s bujením totality, ideologie a násilí.

Rozpornost těchto tvůrčích východisek se prolíná v posledních dílech autorky jako malířské osvojování si a prožívání „zahrady-lesa“, kladoucí otázky spojené s radikální změnou situace. Recepce dostupných informačních zdrojů proměňuje status „chráněného území“. Pociťováno je ohrožení, pud úzkosti a strachu. Rovina, v níž les, potažmo zahrada, jsou ve standardní situaci vnímány rozporně jako možné útočiště i jako past, se proměňuje. Atmosféra bezpečí je demontována a s ní jsou rozkládány také formy garantující klid, nevinnost a usebrání. Lidská bytost má na výběr. Buď podlehne panice a stane se obětí situace, nebo bude jednat s velkým rizikem sebe-ohrožení, anebo se skryje do své vnitřní zahrady, kde bude nuceně vegetovat. Toto ukrytí v zadních koutech chráněné zahrady (zahrady za zdí, kam vede pouze jeden vstup) má svůj mystický i psychoanalytický rozměr. Může být také dočasným útočištěm pro někoho, kdo sbírá síly k jednání, k nastolení cesty, která je chůzí lesem, protože bez pohybu nastává smrt vrhající ve smysluplném světě stíny všeobecného rozvratu a zmaru.

Tak také médium malby ve svém procesuálním založení naráží na otázky své smysluplnosti v době, kdy zpravidla „mlčí múzy“. Musí se s těmito otázkami nějak vyrovnat. Klást si je znovu v nově nastavených podmínkách. K překonání esenciální krize tvoření, které nastává jako reakce na šok skutečnosti, vede autorku smysl pro neměnné hodnoty, které jako konstanty prostupují časem, aby se znovu vynořily na horizontu lidské pozornosti tehdy, kdy je to nutné. Les (Jünger), potažmo zahrada (Švecová), se tak stávají místem mýtického pohybu, v němž se poměr mezi skrytostmi a známými jevy proměňuje. Do obrazů Petry Švecové se dostávají fragmenty figur a věcí jako znaky a symboly, nebo spíše jako stavy jejich chimérických zrcadlení. Mohou být stejně tak předobrazy nové skutečnosti, jako stínem zanikající paměti. Chůze lesem nenabízí žádné záruky. Jen generuje smysl pohybu a s ním zachování cesty.

Petr Vaňous, kurátor výstavy

Galerie Eisler