Malíř Jakub Čuška (1989*) vytváří ve svých obrazových skladbách bitonální kompozice. Na jednu stranu se opírá o fotorealistický přenos obrazové informace, vzápětí naraci znejišťuje a překlápí ji do snového tajemství. Jeho figury budí dojem loutek, ve smyslu konsternace či paralyzované statičnosti. Autor je zároveň podrobuje rozkladným silám. Tato dekonstrukce ovšem nesleduje motiv zraňování a destrukce. Odečítání fyziognomií, tělesných objemů nebo partií figury, navozuje spíše romantizující jinotaj.

Atmosféra Čuškových obrazů podprahově odráží povahu současného světa, v němž na jedné straně pokračuje kontinuální diskurz vědeckých analýz ve snahách osvětlit fungování lidských či přírodních fenoménů, na straně druhé je naše ohledávání světa čím dál víc zastíráno faktem, že do hloubky, za věci samé jen stěží dohlédneme. Na jedné straně se rozvijí humanismus, podpora vědy a ekologie, stejně silně jsou však přítomny rozkladné síly devalvující sociální i životní prostředí. Sociální sítě zprostředkovávají komunikaci stejně podstatně jako nám ji berou…

Náš bipolární svět se stále pohybuje na pomezí pevného a rozostřeného obrysu, na pomezí rozpoznatelné a zastřené tváře, na pomezí prostoru a ne-prostoru.

Výrazným aspektem Jakubovy malby, podporující ono napětí mezi reálnem a ireálnem je barevný posun navozující až psychedelický prospekt. Barvy na jeho plátnech se často rády vymaňují z normality, z obvykle vnímaných barevných rejstříků. Vytvářejí zcela autonomní, někdy, řekl bych, až toxický výraz přecházející u figur v karikaturu. Rozhodně lze o mnohých kompozicích říct, že reprodukují atmosféru snu, nebo snad blouznění. Přesto nacházíme v Čuškových obrazech spíš klid než neklid. Figury nenesou gestickou expresivitu, povětšinou klidně stojí a napětí je utvářeno prostřednictvím již zmíněné barevnosti, nedokončenosti tvarů nebo přechodem z konstrukce kresby do objemové malby.

Na Čuškových plátnech překvapuje šíře výtvarného jazyka, od fotorealistických detailů, přes gauguinovskou vizuální tradici širokých tahů štětce, jimiž autor vynáší kontinuální obrysovou linii, ale dojít můžeme až k reziduím fauvistické interpretace barvami, k surrealismu a v některých případech až na hranice abstrakce.

Atmosféra ticha, jakéhosi bezčasí, je permanentně narušována „utrháváním“ tvarů, nebo přecházením z objemové malby do kresebných skeletů. V nedořečenosti Jakubových pláten je velký kus poetiky, pravdivosti o oné stále přítomné ambivalenci současného světa. Jeho malba je živým vizuálním organismem, který nabízí stále nové perspektivy čtení.

Jaroslav Michna

Dům umění a kostel sv. Václava v Opavě