Čekání, zvláštní stav, který bývá vyplněn určitou formou prázdnoty. Mimo ni je ale očekávání doprovázeno neklidem. Je stavem před. Budoucnost je napínána a přitahována dostředivou silou. Téměř se ji můžeme dotknout, přesto zde ještě není. V čekání se zvláštním způsobem čas přimyká k jednomu bodu. Může být provázeno jak radostným napětím, vzrušující nervozitou, tak pocity smutku. Každopádně čekání je symptomatickým projevem civilizace. Patří k životu, stejně podstatně jako například radost nebo smutek. Může se stát prostorem smysluplně vyplněným například četbou, rozhovorem, pozorováním, poslechem nebo meditací, stejně tak ale může zrcadlit naši nezvládnutou psychiku projevující se v lepším případě nervozitou a neklidem, v případě horším třeba výbuchem vzteku. Zdá se, že v prizmatu současného fungování světa se ale snažíme čekání, tuto poetickou marnost, zcela odmazat, popřít a eliminovat. Jakékoliv formy čekání jsou vlastně nežádoucí, jsou to hluché pauzy, které nedávají smysl. Jsou symbolem prokrastinace, ztráty času, znakem nevyplněného vzduchoprázdna. Přitom právě čekání by mohlo být prostředkem naší vlastní transformace, obratem k introspekci, sebereflexi či k důstojnější a soustředěnější reflexi vnějšího světa. Okénkem změny.

Každopádně čekání, jeho tichá atmosféra, má velkou estetickou kvalitu. Ta je v mnoha uměleckých dílech vyjádřena tu explicitně, tu spíše podprahově. Čekání je přítomné jako častý obsahový moment napříč dějinnou výtvarnou produkcí. Je obsaženo v portrétech, aktech, krajinomalbě nebo v konkrétních žánrových výjevech. Výstavou, sestavenou ze sbírkového fondu GVUO, jsem se pokusil vytvořit domnělou krajinu čekání, sestavenou z jeho rozličných podob. Výtvarná díla téma přenášejí symbolicky, jinotajem, pod nímž se téma skrývá spíše latentně, jindy se divák setká s příkřejší dokumentací. Výstava jako celek se stává prostorem čekání a má zprostředkovat poetickou atmosféru, v níž čekat neznamená ztrácet čas.

Jaroslav Michna

Dům umění a kostel sv. Václava v Opavě