Podobně jako Petra Malinová s jílem, pracuje Milivoj Husák s dřevěným popelem a své barvy, použité v jejich symbolickém významu, omezuje především na červenou, bílou a černou, někdy zastoupenou leštěným grafitem. Na rozdíl od Petry, zahleděné dolů, v lásce k zemi a k rostlinám, u něho všechno směřuje vzhůru, tmou ke světlu tušeného horizontu v jeho nedostupném přesahu. Od přírodního tíhne k duchovnímu, od smyslů k niternosti, od množství k jednotě v jejím řádu a celistvosti. Míjí ho pomíjivé proudy doby. Obrací se k biblickým kořenům a k celostní filosofii Velkého Díla alchymistů.

Moje zkušenost mě vede k respektu, ale i k  připomínce, zakotvené ve výroku Josefa Pěnčíka, životopisce Jakuba Demla. K souhlasu s tím, že není žádné pravdy ani lásky, která by nevzešla ze země, pramene všeho dostupného poznávání.

Umění je adorace, píše v jednom ze svých textů sochař Jiří Jílek. Jistě je jádrem toho, co bych za umění označil, i úcta k životu. Vůle udržet si a malbou obnovovat prvotní úžas z něho. Posilovat svůj živý vztah k řádu přirozeného světa. Proti plané účelovosti chránit vzácnou hodnotu toho, co je samo sobě podstatou. Je mi slovem vtěleným, ve hmotě projeveným se božským i tam, kde se halí tichem a vypovídá čirou formou. V tom smyslu je směřování mnoha autorů, kteří tu vystavovali a které mám rád, projevem duchovním a s malbou Milivoje Husáka se shoduje. On jenom takový směr i cíl své cesty zdůrazňuje a opřený o pevnou víru, výslovně se k němu hlásí.

Starší figurální malbu rozpustil ve světle. Přelil ji do střídmě barevné hmoty, do její tkáně nervní kresby linií a tvarů. Do obecné formy, někdy volnější a jindy svým určením ryze sakrální. Mnohé snad napoví jeho obdiv k Bohuslavu Reynkovi anebo přátelství s brněnským básníkem Karlem Křepelkou. To podstatné ale v míře naší otevřenosti a vnímavosti k ní vypoví výstava sama..

Miroslav Koval

Galerie Jiřího Jílka