Další výstava z cyklu významných osobností české výtvarné scény přelomu 19. a 20. století je věnována malíři a grafikovi Janu Honsovi, který studoval v proslulé krajinářské škole Julia Mařáka na pražské Akademii. Jak podtitul výstavy napovídá, již od mládí byl svým založením samotář, který kromě studií, několika zahraničních cest a víceméně nuceného pobytu v Praze ve válečných letech prožil téměř celý život v Běstovicích u Chocně a zdejší kraj se pro něj stal základem uměleckých inspirací.
Jan Honsa pocházel ze starého rolnického rodu a jeho těsné spojení s půdou jej předurčilo ke studiu krajinomalby. Na začátku jeho tvůrčího úsilí je patrný vliv Mařákova školení, kdy maluje obrazy převážně výškového formátu v souladu s plenérovou malbou 19. století. Na přelomu století Honsa prohlubuje svůj zájem o nové výtvarné postupy v duchu impresionismu, částečně pod vlivem Antonína Slavíčka, který byl po Mařákově smrti v roce 1899 dočasně pověřen vedením krajinářské školy. Jeho obrazy se stávají záznamem momentálního dojmu – imprese, kdy se zastavuje čas a nálada určitého okamžiku. Vedle výseků zahradního či parkového zákoutí se motivicky přiklání k rozlehlým, tvarově dynamizovaným krajinám s absencí velkých partií oblohy. Výjevy se vyznačují zvláštní citovostí a takřka snovým laděním, akcentovaným charakteristickou secesní barevností, v níž dominují chladné odstíny zelených, modrých a fialových tónů.
Po roce 1900 se náladové kontemplace z Honsových krajin postupně vytrácí a na významu nabývají stylizované, dekorativní kompozice. V nich nastupují idylické krajinné celky, prostoupené kvetoucími stromy nebo typickými venkovskými chalupami, a více se otevírají panoramatické výhledy do kraje, nad nímž se klene široký pás oblohy naplněný bohatými mračnými ději. Malířský styl Jana Honsy krystalizuje do osobité a nezaměnitelné polohy, která se vyznačuje živou barevností a spojením neoimpresionistické techniky se stylizovanými prvky venkovské secese, odkazující na dekorativní motivy lidového nábytku a barvotisku. Výjevy oslavují především krajinu Podorlicka a Českomoravské vrchoviny a představují originální linii v zobrazování českého venkova na počátku minulého století.
Výstava není vzhledem ke svému rozsahu vyčerpávající retrospektivou, ale spíše vzácnou příležitostí k nahlédnutí do živého labyrintu odkazu tohoto pozapomenutého českého krajináře. Vybraný soubor děl pochází z řady veřejných galerií i několika soukromých sbírek a sleduje postupné proměny Honsovy tvorby, která je založena na trvalém a hlubokém sepětí s přírodou. Jde o upřímnou zpověď o pevných vazbách malíře k jeho rodné krajině, s níž vyrůstal, žil a pracoval. Výstava připomíná Honsovo dílo jako odraz jeho životní a umělecké cesty, jeho nadějí a úspěchů stejně jako starostí a teskného závěru života v dobrovolné samotě. Honsa dosáhl svébytným projevem v malbě i grafice pozoruhodných výsledků, které jej bezesporu řadí mezi význačné tvůrce své doby.

Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně