Marie Molová se do galerie vrací po pětadvaceti letech, stálá ve své proměnlivosti. Všechno je pro ni konečným cílem i zdrojem novotvarů. Vrací se k nim a proto ani datování tu nerozhoduje. Vychází z bezprostředně viděného, aby se následným dělením, přesouváním, otáčením a propojováním částí svých dřívějších kreseb, frotáží kopírovaných na tenké průsvitné papíry a jejich nahodilým opakováním a vrstvením od původního stavu vzdalovala. Jeho „komolením“ dostává se na samou hranu rozpoznatelnosti. Mění ho do podoby obrazu světa ve stavu zrodu. Rozpuštěním věcných tvarů v nezřetelnosti, blízké matoucímu snu, míří k jiné, spíš jen vytušené srozumitelnosti, známé z dětského kaleidoskopu. Své kresbomalby sestavuje tak, aby se z nich samovolně vynořily skryté, významově rozvolněné polohy výpovědi a vytváří z nich abecedu vlastní řeči tajemných znamení a znaků. Používá k tomu techniku xero(ko)láže.

„Byla to zvláštní hra, ve které jsem se snažila všemožným způsobem kresbu rozpustit a potom s ní nakládat tak, aby bylo možné vidět v ní jinou realitu. Napětí mezi tím, co už skoro poznáváme, ale ještě neúplně, co může být to či ono, kde stačí pootočit obraz či jeho díl a proměnlivost tvarů dovoluje vjemu přiřknout jiný význam. Rozdělila jsem téma obrazu na několik segmentů a chtěla jsem dosáhnout toho, aby jejich otáčením a novým sesazováním vznikaly různé kompozice. Tato hra, která dávala možnost mít ne jeden, ale mnoho obrazů, odpovídala mému pocitu změny a dovolovala dívat se na tutéž věc nově. Zajímal mě její pohyb, změna, přetvoření, celek v jednotlivosti. Tehdy mě zaujal počítač tím, že změny „necítí", ale „počítá", takže co já načrtnu, on přepočítává a je důslednější. Ale nejsem otrok počítače a jemu navzdory jsem to, co napočítal, znovu s citem namalovala. Zajímal mě moment změny významu, který jsem samozřejmě dokreslovala, překreslovala a intuitivně doplňovala, aby to bylo čitelnější“.

Už její slova z roku 2007 potvrzují, že veškerá Mariina dynamická výpověď je jednolitá, že v základním směřování se v průběhu let nemění a jenom plynule zraje. V plné svobodě vyhraněné formy zrcadlí odvěký rytmus řádu přirozeného světa v jeho celistvosti a na svou první zdejší výstavu tak, navzdory času, hladce navazuje.

Miroslav Koval

Galerie Jiřího Jílka