Petra Malinová patří k těm, kdo se výmluvnou formou obracejí k přírodě člověkem nenarušené a tím k jádru zdejší programové linie výstav. Příroda je vzorem i zdrojem všech prostředků jejích zemitých maleb, ve kterých nezapře středoškolskou, sochařskou průpravu. Od ostřejších barev z doby studia v ateliéru výrazného koloristy Jiřího Sopka na pražské Akademii přešla k utlumeným barvám země. Pracuje s jílem nebo i s popelem a s rostlinami ve vysokých vrstvách disperzí provázané hmoty, někdy dobarvené pigmentem. Pevné stvoly trávy jsou nosnou kostrou a tvárná hlína tkání těla přírody. Její reliéfní obrazy jsou tak věcně určité a mluvit o abstrakci je nesmyslem už proto, že veškerá výtvarná výpověď liší se jen rozdílnou mírou zrcadlení živě viděného v setkání s ním tady a teď tváří v tvář. Podobně nemá tu váhu rozlišení velkého s malým ani blízkého a vzdáleného. Zpřítomněním přirozeného řádu světa v jeho celistvosti je soužitím s přírodou v prapůvodní podobě, návratem k počátku, plynutím v čase i jeho zastavením. Navzdory pochybám, znamení doby, je i potvrzením trvalé hodnoty rukodělné malby, ukotvené v bytostně dané naléhavosti.

Ta její je cestou poznání, radostí i způsobem splynutí, pronikáním ke skrytosti míst opomíjených. Vstupují spolu do dialogu. Je živým dotykem s nimi beze slov, zviditelněním tušených jevů a stavů přírody, čirého pramene všech knih. Zapsala si: „Krajina, příroda, skutečnost jako kniha bez konce, bezedná pokladnice nekonečných dějů… křehký dopad pigmentu na povrch, jako když se snáší noc, jako když se sluneční paprsky dotknou kapky vody“.

Petra Malinová je společensky plachá a zůstává ve skrytu, ale o to víc je doma v přírodě. Maluje hlínou z úcty k ní a svá režná plátna věnuje rostlinám. Prochází krajinou, „plave mezi poli“ a jak napoví názvy jejích souborů, zve i nás k návratu do ní.

Miroslav Koval

Galerie Jiřího Jílka