“Krajiny jsou kulturou dříve, než přírodou; jsou konstruktem imaginace promítnutým do dřeva, do vod a skal… Je však potřeba si uvědomit, že jakmile se určitá představa o krajině, jistý její mýtus nebo vize, usadí na skutečném místě, je schopna zvláštního míšení kategorií, dokáže učinit metafory reálnějšími než jsou jejich předobrazy, stát se součástí skutečnosti.” To píše ve své slavné knize Krajina a paměť anglický historik umění Simon Schama. Ne náhodou byl právě tento kulturněhistorický přístup zvolen také při přípravě nové stále expozice SEFO. Ta je sice neoddělitelně spojena s dokončením nové expoziční budovy, v následujících letech se k ní ale bude Muzeum umění vracet v koncentrovaných výstavních a publikačních projektech. První z nich je nazván Domov a svět a je sondou do středoevropské krajiny, do způsobu, jakým vizuálně kodifikujeme to, co pro nás domov znamená. Opozice vůči světu přitom může být pouze pomocná - “jako doma” se lze cítit také v nejužším sepětí s univerzem.

Výchozí půdorys expozice, laboratoře příštího fóra, i našeho uvažování o domově je topografický - pozornost soustředíme na tři krajinné typy, pomezí, pláně a vrcholy, respektive Šumavu (alias Böhmerwald), pustu a Tatry. Jedná se zároveň o tři typy ideální krajiny, k nimž se váže osobní i sdílená imaginace konkrétních (rodinných, obecních, národních) společenství. Mimoto však pozoruhodně souzní také s body zlomu - hledáním vlastní identity, formováním moderních států a jejích mytologií, respektive koncem velkých vyprávění (emigrace, odsun). Pro jejich zachycení využíváme trojí narativ - pohádku, mytologii a metafikci - a (re)konstruujeme jejich obraz. Právě v něm také nakonec žijeme - krajina totiž může být sebepřístupnější, i ona je ale nakonec pouhým konstruktem, nestálým a dusným jako nevětraný dům. Je totiž kulturní dříve než přírodní pouze v lidském měřítku - a to se v posledních desetiletích rychle rozpadá.

Krom těchto tří konsekventních kapitol, které tak dobře zosobňují třeba Károly Marko, Ľudovít Fulla nebo Josef Váchal, je součástí výstavy případová sonda do současné středoevropské kulturní krajiny. Tu reprezentuje severopolský Otwock - na straně jedné historické město s výraznou architektonickou tradicí a židovskou minulostí, na straně druhé místo působení sochaře a vizuálního umělce Mirosława Bałky, jedné z významných osobností globálního světa umění. Právě jeho rodný dům, ateliér, se po roce 2010 stal centrem pravidelných tvůrčích setkání, které na toto “místo z mnoha”, jak sám Bałka říká, svedlo další výjimečné autory, nejen tedy z regionu - mj. Dayanitu Singh nebo Tacitu Dean.

Abstrahovaný krajinný topos se dík tomuto usměrnění stává reálným a hmotným. Uprostřed bezrozměrné krajiny se nakonec přece jen formuje konkrétní dům, “chránící svého snílka”, poskytující ale podněty a zázemí také jeho přátelům. Ukazuje, že odpovědi na veškerou naší pochybnost o tom, kým jsme a jakým způsobem se světem kolem souzníme, je možná skutečně nejlépe hledat v každodenním a permanentním vyjednávání. Nakonec, také výběr děl pro vstupní část, která svým charakterem skutečně “stálost” stálé expozice evokuje, byl vytvářen s kolegy z partnerských institucí, mj. Středoevropského výzkumného institutu pro výtvarné umění (KEMKI), Lentos Kunstmuseum Linz nebo Slovenské národní galerie. To, co se nám zde nabízí, budiž provždy kaleidoskop.

Muzeum umění Olomouc — Muzeum moderního umění