Výstava označená titulem Stary knedlik vznikla v autorském dialogu fotografa Michala Kalhouse (*1967) a kurátorky Štěpánky Bieleszové (*1971). Fotografický projekt byl nejen příležitostí pro připomenutí životního jubilea autora, ale je také pokusem o malou tvůrčí rekapitulaci jeho více než třicetileté tvorby. Kalhous se fotografování začal amatérsky věnovat už v polovině 80. let minulého století. Začínal jako samouk, posléze se krátce uchýlil pod vedení olomoucké fotografky Mileny Valuškové (*1947), u níž úspěšně absolvoval školení ve fotografické třídě Základní umělecké školy Miloslava Stibora v Olomouci (1989–1990). Již zde se začal profilovat jako autor se specifickým pohledem na svět. Jeho první práce pracovaly s pomíjivými a pominutelnými objekty, banálními situacemi, nečekanými spojeními. Šokující a neestetické, často nalezené, předměty, mnohdy tragicky až morbidně poznamenané (mrtvé mouchy, uhynulá ptáčata, živočišné skelety) se Kalhousovi staly východiskem pro vytvoření nových minimalistických kompozic, formálně více než uměřených, obsahově ale provokujících svou významovou indiferentností, která narušuje zažité představy o podobě zátiší či portrétu. Nejenom volba a uchopení témat už v té době činila z Kalhouse do jisté míry solitéra. Také obavy z kategorizování, škatulkování a pádu do mainstreamu jej nutily udržovat si odstup. Přesto však je jeho tvorba, vznikající převážně v rodinném kruhu v Jarcové, v domě v moravském Šternberku či na zemědělské usedlosti v Moravské Huzové, příkladem velmi osobitého přístupu k problematice vztahu zvoleného tématu a jeho estetické formy.

Výstavní soubor Stary knedlik je syntézou nových snímků a starších prací, které autor pro ostravské diváky nově vyzvětšoval z již existujících negativů. V pečlivě vybraném celku se obsahově mísí především autorovy úvahy o partnerských vztazích, rodině, dětech a nově i o sobě samém. Autor si uvědomuje vlastní konečnost, v konfrontaci s odrůstajícími potomky uvažuje o dospívání a vlastním stárnutí. Název Stary knedlik má být synonymem pro jeho aktuální mentální a emocionální stav. Autor se cítí jako již poučený, zčásti i zkušený, již stárnoucí, ale snad ještě někdy potřebný, na tenké plátky nakrájený oschlý včerejší knedlík. Jeho fotografie mají deníkový charakter, divákovi jsou předkládány jako obrazové fragmenty emocí a úvah o pomíjivosti, vzájemném pochopení a nepochopení, pokoře a vděčnosti za možnost žít prostý život. Jsou vytvořeny dnes již pomalu nepoužívanou „mokrou“ cestou (od zvětšováku po vývojku a ustalovač), jejíž časově zdlouhavý a technologicky složitý výrobní proces dává autorovi prostor a čas uchopit a formulovat témata, získávat odstup a nabýt odvahu, jak poodhalit a zveřejnit nějakou bezvýznamnou maličkost, kterou považuje za důležitou.

Štěpánka Bieleszová

Galerie výtvarného umění v Ostravě