Luboš Plný (*1961, Česká Lípa) náleží k výrazným autorům, kteří jsou stále mnohem známější v zahraničí než v České republice. Je autodidaktem, který je asociován s fenoménem Art brut, i když on sám se vůči němu oprávněně vymezuje. Jeho díla se nacházejí v prestižních zahraničních galeriích (např. Centre Pompidou) a je zastupován francouzskou Galerie Christian Berst. Legendou se stal především v okamžiku, kdy poté, co nebyl přijat ke studiu na pražskou Akademii výtvarných umění, začal zde pracovat jako model. Touto jednou z nejoriginálnějších, po šest let trvající performancí, se natrvalo zapsal do dějin umění. České prostředí jej výrazněji začalo vnímat především v souvislosti s 57. biennale v Benátkách, kdy byl jako jediný český umělec zařazen do mezinárodní expozice Viva Arte Viva!

Již od počátku devadesátých let 20. století je hlavním autorovým námětem lidská figura, kterou různě transformuje. Tělo zobrazuje transparentním způsobem, podobně jako tomograf snímá jednotlivé vrstvy pod kůží nebo rentgen nahlíží do vnitřní struktury organismu těla. Proto také často využívá např. rentgenové snímky nebo jiné předměty jako svědky vlastní existence, které do děl komponuje. Prostřednictvím kresebné linky, kterou vede subjektivní intuice a fantazie, odhaluje zdánlivě skrytý vnitřní svět. Jedná se o svého druhu z větší části autoportréty – Plný je sám objektem zobrazení a zároveň se využívá i jako nástroj v procesu tvorby. Dvojznačnost rolí při práci s tělem je typická pro jeho estetický výraz. Zkoumat tělesnost lze z pozice vnímatele-pozorovatele, tak i zobrazovaného jako objektivního nástroje pozorování. Jde jen o to, jakou roli si autor v procesu sám určí. Divák tak může spatřit Plného ve vtipně ironické sebeadoraci nebo naopak vážně zobrazených vlastních emocích. Hierarchie vztahů umělce k tělu a tělesnosti, kombinace obou rolí zobrazovaného i zobrazujícího, kdy jedna může dominovat nad druhou či jsou ve vzájemné komplementaritě, je určována typem autorského přístupu k vlastní tvorbě. Luboš Plný nesetrvává na povrchu, ale pečlivě dekonstruuje jednotlivé vrstvy tělesnosti. Jako by chtěl ve vyobrazených vrstvách stvořit novou anatomii a přiblížit se podstatě vlastní lidské existence. V jeho tvorbě lze vnímat nejhlubší detaily lidských orgánů, tkání či tekutin, které znázorňuje specifickým způsobem s využitím intuice, fantazie a subjektivního vnímání těla pod povrchem. Tělo nás vyzývá nejen k vizuálnímu či haptickému prožitku, ale i zážitku reflexe nad trváním a konečností lidského života. V postmoderním světě je tělo adorováno především jako předmět smyslovosti (zejména smyslnosti) a současně je ve vztahu k relativizovaným hodnotám pojímáno dvojznačně jako labilní, proměnlivé, kdy i krása je pomíjivá. Kult těla ovlivňuje model chování těla, postmoderně narcistně zahleděné do sebe. Kresby, stejně jako Plného objekty, zjevují intuitivním, ale přesto pochopitelným způsobem bolest i odpudivost, která se může skrývat pod povrchem těla každého z nás.

Alšova jihočeská galerie – Wortnerův dům