„Ke kresbě krajiny se v poslední době často vracím. Nemám rád zimu a sníh, a přesto mi přijde nejkrásnější zasněžená krajina. Mám rád bezmračně jasnou oblohu, ale kreslím těžké mraky. Když pracuji, poslouchám hodně hudby, ale do svých kreseb se snažím vložit co nejvíc klidu a hlavně ticha, které chápu jako jeden z atributů přírody“, napsal ke své první výstavě do listů v roce 2007 Pavel Skrott.

Po patnácti letech přichází s hustou sítí tenkých čar černým fixem. Vzdal se v ní přírody v jejím zrcadlení. Staví na průběhu kresby a namísto do viděné krajiny noří se do prostředků její vlastní řeči. Volí jednoduchá řešení a náhoda je jeho spoluhráčem. Řadí a vrství čáry až k přečernění plochy. Kreslí z nutkavé potřeby rytmicky opakovaných, volných tahů ruky. Ptá se kresbou a podřizuje tomu, co mu napoví a kam ho sama vede. Kromě běžné skladby prvků uvnitř jedné plochy rozvěšuje na zeď vedle sebe několik úzkých pruhů shodné výšky, uspořádaných mezerami do celistvých sestav diptychů nebo triptychů. Křížením a řazením překrývaných čar blednoucího fixu rodí se bohatá škála jeho jemných tónů, které postupným vyšeptáváním a provlhčením vodou přecházejí do tyrkysové a z ní až do růžovofialova, do nečekaných „barev černé duhy“.

Podobně jako předloni u zlínské sklářky Miroslavy Ptáčkové je mu forma obsahem, a přece je tu příroda ve svém vnitřním uspořádání přítomna i bez přesnějšího vymezení. Roláží, tady přesouváním rozstříhaných pruhů z několika vlastních kreseb stává se vodní hladinou a měsíc, jako ztvrzení jednoty obecného s určitým, je připomínkou bezprostředně viděného.

Mastnými prsty někde sníží savost papíru a oslabí příští vrchní vrstvy nebo je podkreslí tvarem kruhu, aby pak z nitra výsledné kresby vystupovalo sotva tušené, plaché světlo měsíce. Střídmě i tajemně snoubí temnotu se světlem a navzdory proměně potkává se kdysi nejmladší autor galerie v návratu do ní s krajinou mraků svého počátku.

Miroslav Koval

Galerie Jiřího Jílka