1. podlaží budovy 14

Kurátorka: Pavlína Pyšná

Zdeňka Saletová (1980) patří ke střední generaci tvůrců provázaných s uměleckým prostředím Zlína. Je absolventkou Zlínské soukromé vyšší odborné školy umění a Akademie výtvarných umění v Praze, kde studovala v letech 2003 až 2009 v ateliérech Jana Koblasy, Miloše Šejna a Jindřicha Zeithammla. Ačkoliv od počátku inklinuje k sochařství, její tvorba se formuje na mnohem širším základu a vyznačuje se mimořádným citem pro kombinaci rozmanitých výtvarných technik a postupů. Přes tuto pestrost však její dílo zůstává silně vnitřně soudržné. Vychází z duchovní soustředěnosti a skrze fragmenty našeho světa proniká k jeho skrytějším vrstvám, značící vstup do vyšších sfér.

Zdeňka Saletová zvolila za jeden ze svých stěžejních vyjadřovacích prostředků papír. Na rozdíl od umělců, kteří jej využívají pouze jako podkladový materiál, k papíru přistupuje s vidinou bohatě tvárné hmoty, v rámci které lze budovat všechny podstatné stavebné i výrazové elementy díla. Přitahuje jí jeho křehkost a proměnlivost, podobně jako existenciální bělostnost jeho tónů. Zprvu především experimentuje se stopami vody, ale poutají ji také slepotiskové formy, jimiž nechává pronikat symbolický útvar kruhu, který se odedávna vztahuje k věčnosti, k univerzu. Zatímco raná tvorba se jen výjimečně vymaňuje z jemné monochromity, v dílech z druhé dekády našeho století se uplatňuje stále více přesně vybraných barev. Tuto proměnu lze dát do blízkosti autorčiných neustálých návratů z Prahy do rodného kraje, kde nalézá nové inspirační zdroje. Obrací se zejména k tvarovému a koloristickému bohatství lidových krojů, které převádí do svébytného jazyka prací na papíře, nebo i sádrových reliéfů a malířských kompozic. Její pozoruhodný dialog s tvorbou minulosti se v roce 2017 rozšiřuje o vyšívací techniky. Pojetí vyšívaných děl se různí a osciluje mezi několika málo linkami a nekonečným vrstvením čar tvořících hustou síť. Jejich východiskem je individuální formování prostorově cítěných útvarů, poukazujících na jedné straně ke konkrétnímu tvaru geometrické či organické povahy, na straně druhé k obecnému principu zrodu, k němuž se autorka svou tvorbou opakovaně vztahuje.

Proces variování několika základních forem se u Zdeňky Saletové stává významným tématem. Kromě děl na bázi modifikace kruhu je pro její projev příznačný obrazec nazvaný Modlitba. Ačkoliv je odvozen ze shora viděné lidské figury, jejíž paže se v prosbě upínají k nebi, objektivní skutečnosti se vzdaluje a proměňuje se ve výmluvnou básnivou vizi. V ní nalézáme nejen osobní pocity rozjímání, ale rovněž holou lidskou existenci, která hledá útěchu ve zraňujícím světě. Paralelně se Saletová stále intenzivněji zabývá embryonálním stavem jedince, přičemž zkoumá jeho více či méně nová výtvarná zpodobení. Tvar embrya se propisuje nejen do jádra složitěji strukturovaných obrazových celků, v nichž se zhuštěné nebo naopak sporadické stopy nití snoubí s malbou, nejnověji se objevuje také v nalezených úlomcích kamene. Zatímco obrazy často navozují dojem nehmotnosti a bezčasí, kamenné artefakty jsou poněkud jiné povahy a dosvědčují neústupný zájem umělkyně o tradiční sochařské materiály, z nichž její tvůrčí zkoumání vzešla.

Při pozorném mapování všech uměleckých strategií Zdeňky Saletové nám vystoupí idea vnímání díla jako něčeho trvale přítomného a přesto nedokončeného. Souvisí to už se samotnou povahou na tradici napojených tvůrčích procesů, které se vyznačují nejen velkou variabilitou, ale především jen stěží představitelnou náročností vyvíjenou v dlouhých časových horizontech. Navzdory tomu jsou však díla zbavena dojmu materiálnosti a koncentrují v sobě mimořádnou dávku meditativní atmosféry, která pramení jednak ze soustředěné pozornosti tvůrce při jejich vzniku, jednak z jejich obsahového poselství.

Krajská galerie výtvarného umění ve Zlíně