Neumím si představit větší propast mezi navazujícími výstavami než jaká zeje mezi malbou Jiřího Štourače a Karolíny Klimešové. Jen Tonda Kroča by jí v tom překonal. Ten ale chrlí potoky barev, kytice, drsné portréty a vášnivé akty s divou zběsilostí.
Ona maluje z přirozené radosti v uvolněném tanečním rytmu, rychle a bez váhání. Pohrává si a těší se a baví i podbízivým motivem. Bez zábran přijímá to, co právě nabízí a nic jí není nízké nebo cizí. Maluje nejraději v zahradě v plném květu prozářené sluncem a pojem „nedělní malířka“ se jí zalíbil. Drží se bezprostřednosti a nic dalšího nevkládá do obrazu, maluje co vidí před sebou. Není tu žádná provokace ani jízlivost, není to Kuncova „schválně špatná malba“, ale až průzračně čirá radost z barev, ze světla a chvíle života v jeho plnosti. Z toho co je právě tady a teď, nic víc, nic míň. Ta radost je u ní rozhodující. Živelné vnoření se do motivu v jeho bezejmennosti, bez planých úvah a raději v přehnané barevnosti než v jejím útlumu, v plném světle a ve zřetelném tvaru, ve svěží volnosti a v přímém dotyku s ním je jí už od dětství bytostně vlastní.
Vedle olejomalby a pastelových kreseb, ve kterých si na cestách zaznamenává uviděné, ráda pracovala venku i uvnitř s barevným krepovým papírem, seskupeným do objektu a často i máčeným. Po zalití vodou se jeho barva rozpouští a rozteklá stává se malbou akvarelem. Vystavený povětrnosti a dešti zraje sám.
Tady ale vystavuje nové obrazy v akrylu a v olejomalbě. Letošní dvanáctá, závěrečná výstava galerie září jejich živelností a po nejistém, ale úspěšném roce je dobrou tečkou za celoročním programem. Snad je i příslibem naděje na návrat do lepších dnů. Díky za ni.

Miroslav Koval

Galerie Jiřího Jílka