Jiří Štourač patří k malířům vzdáleným prchavému okamžiku. Jeho obraz rodí se a trvá ponořený v krystalické nehybnosti. V paměti vyjeví se Chirico a Morandi a s nimi všichni jim časově vzdálení mistři rané italské renesance. Nejen Giotto nebo Ucello, ale i řada dalších a možná Italové obecně, až po výsostného sochaře Alberta Giacomettiho a „filmové obrazy“ Michelangela Antonioniho v jejich pronikání kamsi do závětří. Tady doma je to především Jan Zrzavý a jeho Horské kázání nebo Zvěstování či Spící lodě milované a ztracené Finis-terrae.

Jiří Štourač je podobně nezařaditelný. Jako on maluje drobnými dotyky štětce, dlouho a trpělivě, přesně až přísně, v ryzí čistotě, ve které na obraze nic nepřebývá a nic rozptylujícího neodvádí pozornost jinam. Míří k jádru, do jeho středobodu.

Ať malbou nebo kresbou, obojím zrcadlí šerosvitem prostoupené prostory a v nich bytosti a věci snivě zpřítomněné v nedostupné poloze kdesi za všednodenností. Svou ryzí výpovědí, obsahově zřetelnou a přece mimo dosah běžných slov, jimi spíš zastíranou, přestože prostou, odemyká časoprostor bez hranic a břehů, sám vrostlý v ní jako v zemi strom a přirozený jako voda.

Veškerá jeho malba a kresba rodí se v mlčení důvěrně blízkých věcí a míst, ve spočinutí v jejich čiré přítomnosti. To přenáší i na diváka. Zve k vystoupení, snad až k sebevykoupení a osvobození z denního shonu. Z jeho chaosu a hluku, ze soupeření a svárů navrací domů k sobě, k usmíření a ke ztišení ve splynutí se vším živoucím. K rovnováze života v jeho celistvosti.

Vybaví se Traklův snový obraz, nikým nenamalovaný: „Do domu vchází bílý cizí muž / Pes v suti chodeb stín svůj honí / Zhasíná služka lampu už / Z klavíru v tmách se linou tóny“ - a dopoví tak nevyslovené.

Miroslav Koval

Galerie Jiřího Jílka