Text kurátorky Ilony Víchové k výstavě VZNÁŠENÍ - Muzeum Kampa 2016

Malíř, grafik a tvůrce objektů Jiří Bielecki patřil k výrazným představitelům generace, která vstoupila na výtvarnou scénu v počátcích šedesátých let reduktivně orientovanou tvorbou. Byl jedním z prvních členů Klubu konkretistů, v jehož rámci představoval citlivý protipól vůči přísné geometrické formě a čistě racionálnímu strukturování plochy a prostoru. Přes svoji specifickou a originální polohu však Bieleckého dílo zůstává dodnes neprávem opomínáno, Nejen z tohoto důvodu Museum Kampa jeho tvorbu připomíná.

Výstava v Museu Kampa se zaměřuje na Bieleckého tvůrčí období od šedesátých let po závěrečné práce, s důrazem na tvorbu druhé poloviny šedesátých a počátků sedmdesátých let. Tuto oblast reprezentují záznamy kouřem na podkladové ploše – tzv. kouřovky, jakož i prostorové objekty – tzv. gravitabily. Jedná se o subtilní objemové formy z prořezávaných barevných fólií zavěšené do prostoru, které umělec označoval poetickými názvy – Vznášení, Snoubení, Seskupení, nebo jen Zelený gravitabil. Bielecki v nich zhodnotil dobový zájem o využití plastických hmot a umělých materiálů a svůj zcela osobitý přístup k otázkám prostoru, pohybu, struktury a světla, tedy otázkám, které byly nosné nejen pro tvorbu dalších členů Klubu konkretistů, ale také pro představitele evropských uměleckých uskupení – skupiny GRAV ve Francii, Zero v Německu a Nul v Nizozemsku.

Bieleckého dílo sledovali výrazní teoretici umění. K nejdůležitějším patřili Arsén Pohribný, Zdeněk Felix a Jiří Valoch. Právě Pohribný je autorem textu k první Bieleckého samostatné výstavě, která se uskutečnila v roce 1969 v Galerii bratří Čapků na pražských Vinohradech a představila aktuální Bieleckého tvorbu. Následná doba normalizace a komunismu postupně likvidovala možnosti prezentace neoficiálního umění a ochromovala tvůrčí energii. V té době Bielecki dospíval k obrazům a kolážím, jejichž plocha byla utvářena několika geometrickými poli a liniemi. Reálný prostor gravitabilů nahradil prostor optický, budovaný v ploše obrazu. Po sametové revoluci umělec pokračoval v zájmu o principy geometrické abstrakce a rozvíjel je v nové společenské situaci. Jeho výtvarné úsilí zhodnotilo několik samostatných výstav. Nejrozsáhlejší, jež zároveň byla jedinou obsáhlou retrospektivou konanou za umělcova života, proběhla v roce 1994 v prostorách Domu umění Galerie výtvarného umění v Ostravě pod kurátorstvím Viléma Jůzy.

Jako řada výtvarných osobností působících v nehostinných dobách normalizace a komunistického režimu tvořil Jiří Bielecki velkou část života bez možnosti veřejné prezentace. Pracoval stranou hlavních výtvarných center, na Havířovsku, kde svoji energii dělil mezi práci propagačního grafika a volnou uměleckou tvorbu. Tvořil sám, v jakési klauzuře, která mu však paradoxně poskytovala svobodný prostor k vnitřní koncentraci a originálním výtvarným úvahám. Tak vzniklo citlivé a soustředěné dílo formované v souladu s tehdy aktuálními směry i tendencemi (op-artem, kinetismem, konkrétním uměním a minimalismem) a s přesahem do dalších oborů (konstruktérství, užitého umění a architektury), které si bezpochyby zasluhuje místo po boku nejvýraznějších projevů našeho poválečného umění.

Text Vladimíra Drápala pro Reflex

Druhá kariéra Jiřího Bieleckého pokračuje v Lounech

Vladimír Drápal

Nestává se příliš často, že by se takřka půl století po jeho vzniku objevilo dílo, které nadchne odborníky i laiky a ukáže se jako skutečně obdivuhodné a nadčasové. Přesně to se stalo s tvorbou malíře, grafika a sochaře Jiřího Bieleckeho, původem z Ostravy. Škoda ovšem, že 17 let po jeho smrti (1929 - 2000).
Na jaře 2016 byla v pražskému Muzeu Kampa představena kolekce jeho prací, a to v podstatě 15 let od jeho poslední výstavy v Domě kultury města Orlové. Už na Kampě vyvolala výstava značný ohlas a překvapila rozmanitostí a průkopnictvím Bieleckého tvorby, jejíž kořeny sahají do počátku šedesátých let.
Tehdy se stal jedním z prvních členů Klubu konkretistů a z jeho tehdejšího zaměření je i dnes evidentní, že se nikdy nestal něčím epigonem, ale vždy byl originálním tvůrcem a výsostným umělcem, jehož tvorbě ani ubíhající roky neubraly na kvalitě a svěžesti. Právě pro tyto vlastnosti mu nebylo umožněno v letech normalizace prakticky vystavovat, dokonce byl vyloučen ze Svazu výtvarných umělců. Do roku 1989 se živil jako propagační grafik a svou výtvarnou tvorbu nemohl veřejně prezentovat vůbec, ale paradoxně možná právě proto nebyl omezován vnějším tlakem a jeho tvorba tak mohla být zcela svobodná, experimentální a nezávislá. Samozřejmě je smutné, že vlastně jediná větší retrospektiva za jeho života se uskutečnila v roce 1994 v Galerii výtvarného umění v Ostravě.

Průkopník netradičních postupů

V těchto dnech je obsáhlá retrospektiva Bielckého prací představena v Galerii města Loun (GAML). Prostorová dispozice galerie umožňuje vystavit poměrně podstatnou a reprezentativní ukázku z jeho tvorby. Galerie představuje jeho informelní začátky, unikátní „kouřovky“, nebo-li malby kouřem, až po linie, kterými se zabýval na konci své umělecké dráhy. Největší pozornost návštěvníků ovšem upoutají jeho prostorové objekty – „gravitabily“.
Bilecki se v počátcích své tvorby zabýval informelem a i v této, tehdy celkem módní záležitosti českých umělců, s odstupem doby můžeme najít počátky jeho náklonnosti k experimentům a používání atypických materiálů (bedýnka na ovoce, prefabrikované konstrukce aj.). Stejně tak netradiční byl i jeho další umělecký krok, malba ohněm. Kouř vytvářel na listech a umělých podkladech zajímavé struktury, ke kerým lze přistupovat dvojím pohledem: jako k estetickému dílu, anebo jako ke konceptu, který odráží autorovu zkušenost a intelekt. V polovině šedesátých let šlo nicméně o pozoruhodnou a ojedinělou práci. Lze usuzovat, že z pohybu papíru při malbě kouřem se v umělcově hlavě začala rodit myšlenka propojení tohoto pohybu s volným prostorem, jehož výsledkem se staly gravitabily.
Ty byly vytvářeny prořezáváním papíru a umělohmotných folií, jejich první série vznikla již v roce 1967. Ale Bieleckému nešlo jen o volný pohyb a neobvyklou formu instalace, ale stejně důležitá pro něj byla i hra světel a stínů, která u těchto instalací tvořila další dimenzi vjemu.
A právě možná linie stínů a průřezů přivedly Bieleckého počátkem sedmdesátých let ke geometrické abstrakci. Realitu gravitabilů zde nahradila plocha obrazu s geometrickými poli nebo liniemi. Některé obrazy byly redukované jen na několik linií, jiné naplněny barvami, stále však přísně v duchu geometrické abstrakce a neokonstruktivního umění.

Bielecki v Lounech
Všechny tyto etapy Bieleckého díla jsou nyní k vidění v Galerii města Loun do 24. listopadu (návštěvní doba viz www.gaml.cz). Tato galerie, jak už napovídá samotný název, se orientuje na umělce, kteří jsou s Louny nějak propojeni, ať již místem narození, anebo prací. Galerie má tedy celou řadu možností a inspirací k výstavní čnnosti, jak se v ní ale ocitlo dílo Jiřího Bieleckého, rodáka z Ostravy a severomoravského patriota? Inu, po Bieleckého smrti se jeho syn a později i manželka přestěhovali do Loun, kde je také nyní uložen depozitář umělcových prací. Jeho tvorba se tak alespoň symbolicky dostala do zajímavého kontextu děl dalších významných představitelů české výtvarné moderny a lounských rodáků: Zdeňka Sýkory či Vladislava Mirvalda. Objevením tohoto neprávem pozapomenutého umělce tak mizí další bílé místo v dějinách českého výtvarného umění.

Galerie města Loun ve Vrchlického divadle